Jestli je někdo kontroverzní postavou francouzské vědy, je to doktor anesteziolog a resuscitátor Jean-Jacques Charboniere. Před třiceti lety mu silný spirituální zážitek naprosto obrátil život a z kariéry venkovského lékaře ho nasměroval do výzkumů týkajících se NDE.
Jestli je někdo kontroverzní postavou francouzské vědy, je to doktor anesteziolog a resuscitátor Jean-Jacques Charboniere. Před třiceti lety mu silný spirituální zážitek naprosto obrátil život a z kariéry venkovského lékaře ho nasměroval do výzkumů týkajících se NDE. Napsal řadu knih, kde mimo jiné i jako lékař oponuje argumentům fyziologického zdůvodnění NDE, jako je třeba halucinace atd. (kniha 7 důkazů života po smrti vyšla nedávno i u nás). Spolu se svými kolegy založil Institut pro výzkum a komunikaci v oblasti extraneuronálního vědomí. NDE je od dob Moodyho už poměrně známé téma. Doktor Charbonier překračuje další hranice a rozvíjí od roku 2015 metodu, který je naprosto za hranou a vyvolal velké pozdvižení. Po celé Francii pořádá tři a půl hodinové seance s dobrovolníky v transhypnotické komunikaci (TCH) se zesnulými osobami. Jeho ateliery prošlo do dnešního dne víc než 13 000 lidí. V roce 2018 byla z podnětu Krajské rady lékařů na doktora Charboniera podaná stížnost k disciplinární komoře, kde je mimo jiné obviňován z organizování seminářů v transhypnotické komunikaci za poplatek a z důvodu neprokázání vědecké povahy svých teorií a praktik, v kritice zaznívá, že výpovědi jsou subjektivního původu a nejsou replikovatelné v laboratoři. Charbonierovi byla v únoru pozastavena lékařská činnost na tři měsíce a musel podstoupit psychiatrické vyšetření, protože věří v život po životě a v duchovní svět. V jeho vyjádření zaznělo: „Spojením mého doktorského titulu s TCH, které dosud není uznáno za léčebnou terapii smutku, jsem udělal chybu“, uznal, ale dodává, že postup v případě psychiatrického vyšetření, považuje za naprosto nemístný, protože by museli poslat na vyšetření všechny lékaře, kteří jsou věřící, jelikož stejnou víru najdeme u všech náboženství. Charbonier tvrdí, že kdyby jeho metoda lidem nepomáhala, tak by jí nevyhledávali a vše už by se dávno zastavilo, zatímco se děje pravý opak. Tvrdí, že se nerodíme jako materialisté, že se jimi stáváme. A na otázku, proč máme tolik problémů s přijetím konceptů extraneuronálního vědomí odpovídá, že jsme od dětských let přednastaveni a ve vzdělávacím procesu silně formováni naší kulturou. Strach ze smrti říká, je hlavní hnací silou našich materialistických společností, tlačí nás abychom více spotřebovávali, a to až do bodu, kdy se můžeme sami zničit a zničit i jediné místo ve vesmíru, na kterém umíme žít. Jako odborník na život po životě je známý nejen ve Francii a jeho knihy jsou protkané řadou svědectví konkrétních lidí. Na stole mám ještě nedočtenou jeho poslední knihu, kterou jsem si přivezla, shrnující třicet let osobního hledání a rozvinutí teorie dvou forem vědomí, kterými jako lidé disponujeme: mozkového analytického vědomí (CAC), čistě materiálního a vázaného na mozek, které se smrtí zaniká a intuitivního extraneuronálního vědomí (CAI), které není materiální, a které, přirovnává ke cloudu v našem počítači. Aby se mohlo projevit v našem světě, musí být připojeno na molekulární receptory našeho mozku. Jean-Jacques Charbonier vedl disertační práci Françoise Lalliera v medicíně, obhájenou v roce 2015 v Reims, která studuje fenomén NDE a dotýká se CAC a CAI, a která obdržela velmi čestné uznání (stupeň velmi je jen výjimečně udělovaný). Lallier v závěru konstatuje, že přestože nemůžeme dnes upřednostnit intra nebo extracerebrální teorii, tak uvádí, že i když je obtížné si představit extracerebrální teorii (extraneuronální vědomí) z medicínského hlediska, není iracionální z vědeckého hlediska. Tomuto nematerialistickému přístupu nám umožňuje porozumět kvantová fyzika, i když je z její pozice teorie stále ještě neúplná. A je to také jediná teorie, dodává Lallier, která umožňuje vysvětlit bezprostřední zážitky sdílené smrti, protože interakce mezi dvěma mozky při jiných příležitostech, se zdá být už vědecky prokázaná. Kniha, kde Lallier rozvádí práci pro širší publikum vyšla ve Francii v roce 2018 a jmenuje se Le Mystère des expériences de mort imminente (Tajemství zážitků blízké smrti).
Charbonierovými ateliéry jsem neprošla a názor na jeho metodu Transhypnostické komunikace nemám ani zdaleka celistvý a je potřeba být velmi opatrný v jakýchkoli závěrech. Nevíme, co je za onou hranou, které říkáme onen svět a ani co se skutečně bude dít až jednou opustíme tento svět. Máme tu fenomén NDE (prožitku blízkosti smrti) a OBE (spontánní vymístění z těla), které jsou sledované napříč kulturami a časem a otevírají hypotézu extraneuronálního vědomí. Ale jsme z pozice vědy v podstatě na úplném počátku komplexnějších výzkumů a stavění teorií. Přesto mě tyto fenomény nesmírně zajímají. Všichni, kdo se zabýváme spiritualitou, se jí většinou zabýváme na základě vlastních prožitků, které do materialistického rámce nezapadají. A hledáme vysvětlení, co se nám to vlastně děje a jak je to možné. Zážitek, který Jean-Jacquese Charboniera posléze přiměl celou svou kariéru věnovat fenomenu NDE souvisí s vazbou Duch-Dech a zmiňuje ji ve svých knihách: Jako začínající lékař jsem byl poslaný se sanitkou k vážné dopravní nehodě. Když jsme dorazili, na straně silnice už byla dvě mrtvá těla přikrytá látkou. Všude byla spousta rozbitého skla, plechu a krve, lidé hystericky běhali a křičeli a celá tahle situace, jak z války, mi podlomila kolena. Říkal jsem si, proč jsem si vlastně vybral tohle zaměstnání a v hloubi duše pochyboval, že je to práce pro mě. Hasiči mě zavedli k torzu auta, přeřezaného hydromechanickými nůžkami, že je tam ještě zaklesnutý jeden člověk. Vsoukal jsem se tedy složitě do úzkého prostoru, kde jsem uviděl mladého muže okolo dvaceti let. Z trosek se vynořovala jen jeho hlava a kus hrudi. Jeho kůže byla oteklá a posetá řadou malých řezných ran. Jeho rty byly roztrženy. Plakal. Říkal jsem mu, že ho odsud dostanu, ať se nebojí, ale věděl jsem, že lžu a myslím, že i on sám věděl, že umírá. V tomto případě, aby se zabránilo rychlé smrti odvzdušněním srdce, musí se rychle zavést do žil velké množství tekutiny. Má malá zkušenost a rozbouřené emoce z celého zážitku zapříčinily, že jsem nebyl schopen zavést tu prokletou infuzi. Žíly jsem vůbec nemohl najít, jak přišel o mnoho krve a já špatně viděl i skrz pot co se mi řinul po tvářích. Sám jsem byl ve zvláštním stavu a najednou jsem viděl, jak z toho mladého muže odchází život. Jemně a pomalu zpočátku a pak velmi rychle. Když se to dělo byl jsem od něj jen pár centimetrů. Bylo to poprvé, kdy jsem byl přítomen smrti en direct. Jeho zorničky se rozšířily jako louže pološera. Všechny obličejové rysy se uvolnily a už na něm nebylo znát jediné stopy utrpení. Naopak se v jeho pohledu objevilo nevýslovné světlo a najednou jakási hmatatelná, až fyzická přítomnost čehosi vyšla ven. Abych byl přesný, vyšla z týlu jeho hlavy. Bylo to jako osvobození, odpoutání. Dech, který jsem cítil, nebyl ani vzduch, ani vítr, ani plyn. Ne, ta věc byla nedefinovatelná, nepopsatelná ale každopádně strašně živá, můžu říct dokonce strašně radostná. Ovanula mi obličej z pravé strany a zvedla se velkou rychlostí nade mě. Od tohoto momentu nemám nejmenších pochyb, že život po životě existuje. Později jsem vždy na očích lidí věděl, že odcházejí. Ale už nikdy jsem nezažil podobný zážitek dechu života naplněného radostí a láskou.