Člověk - auto - encyklopedie

Nikdo neví, jestli Gaia při možné samoregulaci zachrání i nás, anebo se nás v rámci ozdravení planety s ulehčením zbaví. Přesto je zatím auto pro většinu populace, alespoň v západním světě, nepostradatelné. Lidé v něm žijí svoje běžné životy, hádají se, nudí, milují, některé rodiny se v něm konečně potkávají na kus řeči, dalším krade čas strávený hodinovými cestami do práce v městských zácpách.

Automobil a spiritualita je téma, které se zdá těžko slučitelné. Spiritualita představuje mimořádně důležitou, podstatnou dimenzi života, jejíž nepominutelnou částí je osobní prožitek. Má tedy subjektivní, individuální rovinu, ale spirituální rozměr zároveň úzce souvisí se systémovým pohledem na život, s pojmy holistický, ekologický a s kolektivní, dynamickou propojeností nás všech a univerzálním řádem věcí.

V osobní rovině se s motivem auta můžeme setkat v našich snech. Sny jsou nedoceněným průvodcem naší duše. Najdeme v nich nejniternější subjektivitu a zároveň nevyčerpatelně hlubokou sounáležitost a propojenost s kolektivním nevědomím. Sny nám dávají nahlédnout do našeho nitra a jsou cenným zdrojem informací (Heffernanová 1995, 146). O nás, o vztazích, které máme, o dění okolo nás, o našem vztahu ke světu, ale také o smyslu života, který nejzřetelněji vystupuje v průběhu individuačního procesu. Sny mají vždy více rovin a vždy existuje několik výkladů, ale obecně můžeme říct, že auto se stalo symbolem zcela mimořádného významu. Naše psýcha používá tento dopravní prostředek velmi často. Symbolizuje naši vlastní osobu, můžeme ho totiž sami řídit (Aeppli 1995, 230). Skutečnost, jestli vůz sami řídíme, nebo se vezeme jako spolujezdci, vypovídá o tom, nakolik jsme vlastními strůjci svého života, a nakolik o nás necháváme rozhodovat druhé. Do auta jsme mohli také někoho přibrat, kdo jde s námi životem, nebo ho naopak vysadit. Na objektové rovině se jedná o skutečnou osobu, kterou známe z denního života, a sen nám naznačuje, že její vliv na náš život skončil. Na subjektové rovině jsou spolucestující, ztělesnění známými i neznámými lidmi, dílčí osobnosti naší psýchy. Jsou zrcadlem nás samých. Pokud je to hlučná skupina lidí, pak jsme zahlceni vnitřním chaosem, vezeme-li si neznámou tmavou postavu, jedeme se svým stínem, který se hlásí o slovo. Naše auto může mít také různou barvu a různá čísla, které na sebe váží další složitou symboliku. Vzezření vozu poukazuje na naši Personu, naši masku, kterou si nasazujeme ve styku s vnějším světem. Auto může být příliš velké, jako znázornění našeho mocensky nafouklého ega. Můžeme sedět v krásném voze, který nám ale nepatří, v reálném životě se zřejmě snažíme představovat něco, co nejsme. Pokud nám naopak tento vůz patří, může se jednat o kompenzaci křivd vnějšího světa (Aeppli 1995, 230). Dopravní prostředky znázorňují naši životní cestu. Když se auto náhle zastaví, něco v našem životě se neodvíjí tak, jak bychom chtěli. Porucha může naznačovat, že zřejmě zanedbáváme naše skryté možnosti, náš skutečný potenciál. Pokud havarujeme, pak je důležitým ukazatelem snového děje skutečnost, jak z havárie vyvázneme. Když odcházíme nezraněni, nebo se brzy zotavíme, pak nás potkala v našem životě psychologicky těžká životní situace, ale my jsme ji nakonec zvládli a pokračujeme dál. Má-li havárie spíše smutný konec, a většinou nás tyto sny po probuzení vyděsí, je potřeba vědět, že jen zřídka se jedná o skutečně prorocký sen. Spíš nám nevědomí, které používá zesilovací prostředky, říká, jak vidí naši životní cestu. Je to pro nás vždy vážné varování, že námi zvolený směr nebyl ten pravý. Že je na čase se hluboce zamyslet a přehodnotit vlastní cíle a hodnoty tak, aby byly ve shodě s naším nejniternějším já.

Nejen ve snu, ale i v běžném životě může auto souviset se spirituální stránkou. V našem mediálně negativně nastaveném světě denně slyšíme o haváriích, z černých kronik a soudních případů dobře víme, že jízda autem graduje agresivitu některých jedinců, ale o čem se už mluví méně, je skutečnost, že auto je také místem, kde jsme schopni relaxovat, meditovat, přemýšlet, vést zpětnou reflexi uplynulých dní a na dlouhých cestách se ponořovat do nitra.

„Jdu se projet. Jedu se uklidnit.“

Kdo z nás někdy neslyšel, nebo sám neřekl podobnou větu. Bezcílná noční jízda městem, krátký únik z přeplněných domovů nebo dovolených. Místo, kde můžeme být sami, v prostoru, který je zaplněn jen námi, a který není znečištěn všudypřítomným hlukem: konzumní hudbou, znějící snad už ve všech kavárnách a obchodech nebo neustále zapnutou televizí většiny domovů. Místo, kde můžeme být v tichu, nebo kde si naopak my sami můžeme zvolit, zda budeme poslouchat Bacha, haus, nebo romantické balady. Tóny, které rozeznívají naši duši, které mají osobní klíč k našemu srdci. Tiše anebo naplno, bez následného bušení nepříjemně vyrušených sousedů. Auto je tedy i místem zastavení. Nás v životě, nebo našich myšlenek v hlavě:
Jsou čtyři hodiny ráno někde v první polovině devadesátých let. Kdesi na jihu Francie mi zvoní budík. Zvýšený adrenalin přeskakuje fázi pomalého, líného vstávání a rovnou mi rozevírá oči doširoka. Čekají mě téměř dva tisíce kilometrů autem. Ve dvou dnech a sama. Už to znám, nejedu poprvé, ale stejně jako už poněkolikáté se bojím a zároveň se až rozechvěně těším. Ztichlý Languedoc mě vyprovází svojí nezapomenutelnou vůní, než odbočím u Narbonne a přes Montepellier, směřuji výš na širokou Autoroute du soleil. Tělo najíždí do zvyku, auto do stabilní rychlosti, kterou fixuji automatem.
Po prvních dvou či třech hodinách se začínám dostávat do podivného stavu. Přichází klid, radost, láska ke světu, energie a vnitřní mír. Toulám se v myšlenkách po svých tématech a rozjímám nad životem. A pak se samovolně vnitřně ztiším a jen plynu. Čím víc se ponořuje a rozpouští má mysl, tím vyšší je rychlost a zároveň téměř strojová bezchybná jízda. Překvapilo mě to. Jsem nejsoustředěnější a nejuvolněnější, jak jsem se kdy znala. Nejsem ještě obtěžkána zodpovědností, kterou přinášejí děti, a tak se přirozeně zvyšující rychlosti nijak nebráním. Doba je pro řidiče mírná, dálnice ve Francii široká a v Německu rychlost neomezená.

Čistá hlava, extáze. Nikdo dřív mi nedal ono spočinutí v tichu tak intenzivní. Z profánní existence jsem se přenesla do posvátného modu bytí a jasnost, která současně přichází, nemá, zdá se, moc co do činění s mým věkem. Posvátný prostor je tvořen stavem mysli, „která obyčejné prostory prožívá neobyčejným způsobem“ (Skolimowski 2001, 243). Ganz andere slovy Rudolfa Otta, něco radikálně a naprosto jiného (Eliade 1994, 9).
Zarazí mě, když na krátkých zastávkách vystupuji z auta a nemohu došlápnout. Jsem zvláštně odlehčená a mám pocit, jako bych chodila půl metru nad zemí. Dívám se pod nohy, pro jistotu, jestli je pod nimi pevná zem. Je. A přesto pocit odlehčení zůstává a přetrvává většinou v cíli cesty ještě do druhého dne. Možná po mnoho hodin fixovaná poloha nohou. Možná. Nebo vědomí trochu povyskočilo z těla?

Tento předpoklad by byl poněkud nadnesený vzhledem k centrálnímu bodu, ze kterého při běžném režimu zřejmě vnímáme, a který je vázán na umístění našich primárních smyslů očí a uší, tedy někde uprostřed hlavy (Russell 2008, 73). Ale situace se změní, uvažujeme-li o rozšířeném vědomí. Někteří současní vědci si jakýmkoliv umístěním našeho rozšířeného, tedy čistého vědomí, už tak jisti nejsou. Peter Russell přímo říká, že dojem, že naše vědomí se nachází na konkrétním místě ve světě, je iluzí (Russell 2008, 74). Výzkumy Stanislava Grofa a transpersonální psychologie napovídají, že každý z nás se může pohybovat ve dvou režimech vědomí. Hylotropním, tedy každodenním, který je ohraničen prostorem a časem našeho místa, kde se nacházíme a smyslovými hranicemi našeho těla, a holotropním, tedy mimořádným, který je zaměřeným na bytí v celistvosti a má vlastnosti pole vědomí, jež překonává veškeré hranice prostoru, času a lineární kauzality (Grof 2007, 20). Pozorování z výzkumu podporuje teorii, že vědomí není průvodní projev hmoty, tedy neurofyziologických procesů v mozku, ale je prvotní podstatnou vlastností bytí a je schopno mnoha různých činností, jichž lidský mozek schopen není (Grof 2007, 13).

Jsme svědky obrovských změn ve všech oblastech života. Celosvětová krize, kterou procházíme, je – jak se stále častěji ozývá –, především krizí vnímání. Zastaralý světový názor už nestačí k pochopení současné reality a ještě méně je vhodný pro řešení globálních problémů. Nové paradigma přináší základní změnu v našem myšlení, vnímání a hodnotách směrem k holistickému a ekologickému úhlu pohledu (Capra 2002, 16). Znovu začleňujeme subjektivní rovinu vnímání. Spiritualita, která byla z karteziánsko-newtonovského pohledu na svět vyřazena, prožívá renesanci. Meditace, relaxace, rozjímání a další cesty do nitra znamenají přesah Já směrem k mnohem širší a celistvé osobnosti. Tedy osobnosti, která není omezena pouze svým individualistickým režimem a zaměřením. Tyto mimořádné stavy vědomí mají mnoho projevů a podob a ne vždy si je dokážeme ve vlastním životě uvědomit a pojmenovat je. Meditace, není určena jen do tichých meditačních center, a není vždy ani potřeba u ní ležet se zavřenýma očima.
Ve starém súfickém podobenství dva žáci žádali mistra o povolení kouřit během meditace při procházce v zahradě. Jeden povolení dostal, druhý nikoli. Odmítnutý se rozčílil: „Jak je možné, že já kouřit nemůžu a mistr se na mě ještě rozzlobil a ty ano?“ Dotázaný chvíli přemýšlel a pak povídá: „A jak ses mistra zeptal?“ „No přece, jestli můžu při meditaci kouřit,“ divil se. „No vidíš, já se zeptal, jestli můžu při kouření meditovat“ (Osho 1992, 16, 17). I my můžeme při řízení auta meditovat. V naší uspěchané době se auto může stát naším osobním posvátným prostorem. Všechno záleží jen na nás. Stačí malý rozdíl, posun v pohledu na věc, a život se stane něčím úplně jiným.

První výzkumy v minulém století přinesly meditaci respekt. Při vědeckých experimentech s transcendentální meditací ve zvukotěsné, tmavé místnosti zjistil Peter Russell, stejně jako výzkum několika dalších badatelů ve Spojených státech amerických, že dochází nejen ke zklidnění, ale srdeční tep, krevní tlak, chemie těla nebo aktivita mozku vykazují změny, které jsou ve skutečnosti přesným opakem reakce na stres. Tato změna byla nazvána „relaxační reakcí“ (Russell 2008, 91). Meditace je proces hluboké relaxace spojený s procesem reflexe. Pronikáme hluboko do sebe, což nám umožňuje odpočinout si od našeho světa a odpojit se od mysli a rutinního zběsilého přemýšlení (Skolimowski 2001, 230). Monotónnost dlouhých cest napomáhá uvolnění mysli a odpoutání. Jednostranně zacílená pozornost na řízení odčerpává přebytečnou energii, kterou jako uspěchaní lidé Západu máme někdy problém zkrotit a zároveň zůstává volná další část mozku. Proto také rádi rozjímáme v chůzi, v běhu, v pohybu.
Nutnost zastavení v našem světě přeplněném zvukově, obrazově a obecně podnětově, souvisí přímo nejen s naším duševním zdravím, ale nepřímo kupodivu i s naší zraněnou planetou.

Karl Pribram, původně neurochirurg, poté vůdčí osobnost bádání a objasňování struktury a funkce mozkové kůry si už v devadesátých letech 20. století položil otázku: jak se máme chovat v tak složitém systému jako je naše současná společnost? Jeho spolupracovníci v počítačových simulacích pokračujících až k tomu, co bychom nazvali chaosem, dospěli k závěru, že pokud budou chtít tento stav chaosu kontrolovat a občas zasáhnout, stačí, aby ovlivnili jen jednu malou část systému. Zbytek systému v patřičném čase reaguje a dočasně se stabilizuje. Karl Pribram se chtěl podělit o poselství, že pokud Vy, Karl Pribram, Já i další z nás stabilizují své individuální části komplexního systému, tedy, pokud my všichni přestaneme s hrou na bezmocnost ve stylu „já sám to nezměním“ a budeme pracovat na své vlastní stabilizaci, tedy individuaci, můžeme celý systém, ve kterém se naše společnost nachází, vyvést z chaosu (Pribram 1992, 130).

Tento závěr podporuje i takzvaná bootstrapová teorie částic. Materiální svět je viděn jako dynamická síť vzájemně propojených událostí. Žádná z vlastností jakékoli části této sítě není základní, všechny plynou z vlastností ostatních částí a všeobjímající soudržnost jejich vzájemných vztahů určuje strukturu celé sítě. Člověk-pozorovatel je tak její integrální částí (Capra 2002, 102–107). Je-li svět sítí relací, jak o tom mluví Geoffrey Chew, pak nejsme jen malé nemohoucí já, ale jsme součástí celkového vědomí.

Uvědomíme-li si svoji změněnou pozici oproti newtonovsko-karteziánskému paradigmatu, ve kterém jsme jako bytosti vystupovali právě jen jako malé pouhé nic, radikálně se změní i postoj k osobní zodpovědnosti k sobě samému, k druhým i ke světu, ve kterém žijeme. Jedním z důsledků atrofie morálních, etických a duchovních hodnot byla právě rezignace na účast a ztráta smyslu.

Přestože máme často pocit, že masa konzumně zaměřených lidí je ve společnosti převažující, už počátkem sedmdesátých let minulého století zaznamenal ve svých výzkumech Roald Franklin Ingelhart proces proměny hodnotových preferencí. Od materialistických hodnot obsahujících v sobě bezpečí, ekonomické zabezpečení a sociální řád jsme se posunuli k postmaterialistickým hodnotám, potřebě sebevyjádření a sounáležitosti (Rendlová 2006, 6, 16).
Zdá se, že přišel ten pravý čas, sednout si nejenom do auta, a v hlubších stavech vědomí, každý sám za sebe, porozjímat nad otázkou jestli, a nakolik, se právě já chci zúčastnit onoho tvořivého procesu. Přijetím této zodpovědnosti můžeme zpětně pomoci i sami sobě, nepropadnout budoucí beznaději a dezorientaci, která nám hrozí nejen z pohledu přetížené a ozývající se planety, ale i ze stále se zrychlujícího technického pokroku.

Literatura:

• Aeppli, Ernst (1995): Psychologie snu. Praha: Sagitarius.
• Eliade, Mircea (1994): Posvátné a profánní. Praha: Česká křesťanská akademie.
• Grof, Stanislav (2007): Psychologie budoucnosti. Praha: Argo.
• Heffernanová, Jana (1995): Tajemství dvou partnerů. Liberec: Dauphin.
• Lovelock, James (2008): Gaia vrací úder. Praha: Academia.
• Osho (1992): Život, láska, smích. Praha: Pragma.
• Pribram, Karl (1992): Mozek, mýtus: do 21 století. In: Na vlnách změn. Přednášky z 12 mezinárodní transpersonální konference, s. 130.
• Rendlová, Markéta (2006): Materialistická hodnotová orientace a kvalita života. Diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
• Russell, Peter (2008): Od vědy k Bohu. Praha: Dybbuk.
• Skolimowski, Henryk (2001): Účastná mysl. Praha: Mladá fronta.