Čím se zabývám

Společnost je nevědomá co do potřeb duše a je do značné míry v narcistickém infantilním nastavení. Spolu se ústupem nosné kosmogonie, tedy velkého příběhu naší kultury, zažíváme i narušení hodnotových systémů. Jsme tlačeni soutěživým a agresivním prostředím a zároveň nemáme vystavěné společenské struktury budující zralost. Přestali jsme reflektovat vnitřní svět a budovat prostory, vhodné pro transpersonální zkušenost a pro integraci prožitkových stavů. Odmítli jsme rozumět svým kořenům a znehodnotili je nepochopením.

Potvrzuje to sama psychologie svými výzkumy. Už v minulém století začali do terapií chodit lidé, kteří trpěli pocity ztráty smyslu, hodnotové zmatenosti a prázdnoty. Chodí pořád. Skoro bychom mohli říct, že nevědí, kdo jsou, kam jdou a na čem opravdu záleží. Jejich vnitřní oheň skomírá. Můžeme mluvit o transgeneračním traumatu. Vytěsnění spirituality je tu už několik generací, a proto je obtížně dohlédnutelné a samozřejmě v materialistické kultuře i těžko běžnými psychologickými prostředky léčitelné. Z psychologie traumatu víme, že děti traumatizovaných rodičů, kteří byli ve svém vývoji nějakým způsobem omezeni, často vyrostou také s narušením a zmatením identity a s podivnými nejasnými pocity prázdnoty.

Co je potřeba pro vystoupení ze stavu odcizení, marnosti, strachu a bezesmyslnosti, který se prolíná veřejným prostorem a ničí zevnitř naše životy a životy budoucí generace, což můžeme pozorovat i na velkém počtu narůstajících psychických problémů ale bohužel i sebevražd nejen u dospělých ale i u dětí?

Společnost se potřebuje narovnat a zpevnit svoji páteř. Jako důležité se jeví obnovit smysluplné spojení s archetypickou vrstvou psyché a nechat vyjít na světlo novou stmelující vizi, na které stojí i hodnotové a dále sociální, ekologické ekonomické a kulturní nastavení společnosti. Stojíme před velkou výzvou a ta se neobejde bez změny našeho paradigmatu. Avšak naděje a samotná víra pro celospolečenskou změnu přístupu ke světu dnes nestačí.

Potřebujeme vědět. Potřebujeme příběh/mapu pro lidi 21.století., který vyváží materiální a duchovní stránky západní kultury. Ten starý křesťanský už v této roli dosloužil a humanistická idea postavená na rozumu se ukazuje jako nedostačující. Materialistická věda a převažující konzumně individualistický přístup nás vede k planetě na pokraji sebedestrukce.

Objevuje se zdroj, který nás začíná nést, a který může směřovat k proměně celé společnosti. Od šedesátých let minulého století se vynořuje forma nenáboženské spirituality, na kterou navazuje už i odpovídající postmaterialistická věda. Poprvé v dějinách kolektivně znovuobjevujeme spiritualitu, ale tentokrát nemá žádného vůdce ani jednotnou formu. Učíme se jeden od druhého z pokladnice kolektivního duchovního dědictví. Nejde ale jen o spiritualitu jako takovou. Plody spirituality známe z jiných např. východních systémů. Co je ale nové, je, že naše spiritualita se sbližuje s psychologií a psychoterapií a využívá výdobytky sto padesáti let západního výzkumu v duševní oblasti.  Což je za mě garancí skutečnosti, že naše spiritualita může být zdravá. Abychom nedělali duchovní bypass a nepotlačovali, či nevytěsňovali obsahy, které se tlačí do vědomí, je nutné porozumět svému dětskému příběhu. A zpracovat ho. A to je úkolem psychoterapie. A je to i základem zdravé demokracie, protože člověk nemusí být dál vláčen svými zděděnými transgeneračními vzorci a osobními traumaty, které následně ovlivňují jeho vidění světa a podprahově i politické preference.

Globální krize, kterou zažíváme, je důsledkem i jednostranné orientace západní kultury na rozumový přístup k poznání a na materiální a technologický růst. Materialistické newtonovsko-karteziánské paradigma, tedy soubor předpokladů, ze kterých vycházela moderní věda, zastaralo a naší kultuře a životu samému přestalo sloužit. Část vědy, která překročila materialistické mantinely, začíná zkoumat témata jako je vědomí a navazuje na novodobé výzkumy v kvantové fyzice, v astrofyzice a matematice, ve kterých už proběhla změna paradigmatu, ale zatím nebyla začleněna do našich vzdělávacích koncepcí.  Otázka po smyslu naší existence a celého vesmíru přichází s novou silou zpátky do vědy a začíná přinášet i důležité odpovědi. Tak důležité, že rostoucí komunita vědců v roce 2015 v Postmaterialistickém manifestu vyjádřila přesvědčení, že přesun od materialistické vědy k té postmaterialistické může být pro další vývoj lidské existence klíčový. Může být podobně stěžejním přechodem jako byl přechod od geocentrismu k heliocentrismu.

Nenáboženská spiritualita se vynořila v důsledku demokratizačních procesů ve dvacátém století a dnes by měla s oporou v postmaterialistické vědě zpátky zazdrojovat samotný demokratizační princip společnosti. Ideály humanity jsou opřené jen o rozum a nezvládají vzrůstající tlak, potřebujeme novou duchovní vizi, která je tak nosná, že je schopná stmelit společnost, tak jak se to před dvěma tisíci lety povedlo křesťanství. Švédská politoložka Sofia Näsström podotýká, že aby mohl kdokoliv vládnout, musí ve společnosti existovat určitý duch, např. v případě krutovlády je to strach, v případě republiky je to láska k vlasti. „Lidé mohou vládnout, ale musí tam být ještě něco navíc a s demokracií je to stejné. Musíme pochopit v jakém duchu máme jednat, jaký duch musíme prosazovat prostřednictvím zákonů, politiky a institucí, aby byla zachována demokracie a o tom se v teorii demokracie příliš nemluví“. Rozvinu-li její teorii, pak je duchem zejména náboženský nebo filozofický systém, na kterém společnost stojí.

A my jsme na prahu hledání a stavění nového ducha doby. Ingredience zdá se, se už začínají formovat.