Nemohla jsem být bohužel v ulicích při oslavách třiceti let od revoluce abych byla součástí proudu vyjadřujícího svobodu. Ale o to víc, jsem vlnu, která se v Čechách obrovsky vzedmula, cítila při prožitkové práci ve změněných stavech vědomí v ženském rituálním kruhu. I tahle práce je o svobodě. Vnitřní. A tak to krásně rezonovalo.
Svoboda, kterou dnes máme, se netýká jen politického názoru nebo třeba možnosti cestovat ale i beztrestně prožívané spirituality. Nemusíme jít až do středověku, kdy byl heretikem každý, kdo zastával jinou než obecně přijímanou víru. S perzekucemi se lidé setkávali i za komunistického režimu razícího ateismus a vědecký materialismus. A netýkalo se to jen církví, ale i nenáboženské spirituality (pro ilustraci doporučuji knihu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové). Vždy nás zamrazí, když si uvědomíme, že jsme se stali svědky dějinných posunů, a to ve své vlastní životní zkušenosti. Zažila jsem ještě dobu, kdy duchovní vědění bylo čímsi cenným, jakákoli informace, střípek, ke kterému se člověk dostal, bylo jen malé nasycení vnitřního hladu. Ještě před revolucí se literatura týkající se spirituality šířila cestou samizdatu obdobně jako politické materiály disentu, nárazově se zajímavé články z oblasti zejména ruské vědy tu a tam objevovaly (třeba v malém magazínu 100+1 zahraniční zajímavosti), a to vše člověk vystřihoval a schraňoval. Po revoluci sice začala vycházet pomalu literatura týkající se spirituality, ale vše jste v knihkupectvích nacházeli na jedné haldě. Kvalitní literatura a odborný třeba i vědecký text vedle duchovního braku. Spiritualitou se zabývám od svých 14 let. Pamatuji si moment tehdy nevnímané křižovatky, kdy jsme vášnivě diskutovávali s mojí matkou a o deset let starším bratrem, všichni cvičili jógu, učili se hledat proutkem vodu a zemské zóny a zajímali se o astrologii. A vyráželi na své životní duchovní cesty. Má matka se orientovala na zdraví člověka, později prošla řadu seminářů východního lékařství a dalších forem holistického přístupu k léčení a dnes má přes třicet let praxe v léčitelství, bratr se vydal cestou letničního evangelikálního křesťanství a mě táhla věda. Vtipně a paradoxně, protože to, čemu se dnes věnuji, tenkrát prostě neexistovalo. Většinová společnost dlouho podobné zájmy shrnovala pod pejorativně vnímaný pojem okultismus (pojem i obsah mimo jiné degradovaný nacismem – téma na samostatný článek) nebo esoteriku (takže je tento pojem dnes už také za svým zenitem) a chtěl-li být člověk vnímaný jako „normální“, tak se o nějakých svých zážitcích a schopnostech rozhodně nešířil. Kdo měl okolo sebe spřízněnou skupinu podobně orientovaných lidí měl štěstí, protože propojit se, bylo velmi obtížné. Spiritualita byl tedy můj vášnivý zájem, ale stranou toho, čemu se říkala práce, a který směřoval k mému vnitřnímu růstu a snaze z pozice vědy pochopit, jak je možné, že se mi dějí věci materialistickým vědeckým pohledem nevysvětlitelné. A vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být někdy i oficiální náplní mého života. Dozvuky devalvace spirituality, ať už souhrou programového ateismu v komunistickém bloku a redukcionistického a pozitivistického pohledu oficiální západní vědy, byly velmi silné a táhnou se v podstatě až dodnes. Ze současného pohledu informativní exploze a dostupnosti původně tajných nauk všech oblastí světa se každý pohled zpět jeví jako divná doba. A to, co mě dnes drží v naději, že nesklouzneme do totality jakéhokoliv druhu (i když obavu s ohledem na politickou reprezentaci nejen u nás pochopitelně stále mám), je, že růst uvědomění mezi lidmi stoupá a stoupá zespodu. Šíří se lavinovitě. A nejde jen cestou politického uvědomění, ale i cestou aktivace naší duchovní stránky. A tak my všichni, každý ve své oblasti, spolupomáháme uvolňovat zatuhlé bloky celé společnosti.