Atmosféra Broumova pro mě byla vždy magická. Kdysi jsme s kulturology byli na prohlídce kláštera, který byl toho času v rekonstrukci. Hotová byla jen část a vidět opravený celý komplex byl pro mě zážitek. Úžasná práce Jana Školníka a jeho týmu. Jeho vyprávění, kdy člověk uviděl, jak dokázal po malých krůčkách vlastně zdánlivě nemožné, byla pro všechny inspirující. Je to o vášni. Všichni, co máme vášeň pro svoji práci víme, rozumíme.
Plné údivu pro mě bylo i vlastní setkání s lidmi, kteří na Broumovskou akci přijeli. Když někde přednáším, často musím začínat úplně od začátku a vysvětlovat a uchopovat téma spirituality s velkou citlivostí. Popravdě v byznysu nějaký velký přehled od lidí nečekáte. O to větší překvapení pro mě bylo, jak hodně vědomí lidé se v Broumově sešli. Řada z nich byla sama lídry dalších a jejich podnikání bylo vedené už zažitými duchovně orientovanými principy. (Druhou přednášku o nenáboženské spiritualitě a postmaterialistické vědě a workshop, který vychází z mé terapeutické praxe jsem už publiku přizpůsobila:). A přednášelo se mi skvěle). Různorodost osobností, kteří stejně jako já přijeli přinést svůj díl ve svých oborech ve prospěch celku byla pro mě nečekaná ale ta symfonie, která z toho pak vznikla mě fakt bavila. Díky Lenka Papadakisová a její tým za vytvoření tak podnětného a inspirujícího prostředí.
A už jen osobní dodatek z mého životního příběhu. Magická a silná atmosféra je pro mě v Broumově i osobně. Před deseti lety mi v Broumovské nemocnici zemřel můj táta. Ne, neděste se. Byla jsem vděčná, že si jeho duše vybrala tak silné místo k odchodu. Převezli ho z Hradce Králové z JIP tenkrát a nám jen zavolali, kde leží. Od 12.12.2012 (jak silné datum) byl v kómatu. Mozková mrtvice. Věděli jsme už, že umírá a jezdili za ním další měsíc do Broumova. Ty cesty zimní krajinou byly samy o sobě hlubokou meditací a já se v nich srovnávala s jeho nenadálým odchodem a ponořovala se do zázraku života a smrti. Teprve když moje máma, která byla už hodně vyčerpaná a řekla mu: „Já už nemůžu, já nevím, jak dlouho budu moct za tebou jezdit“. Tak na další návštěvě už bylo otevřené okno za jeho hlavou… Rozloučili jsme se s ním. Do pár hodin zemřel. Okolnosti jeho smrti patří k mystériím mých spirituálních zkušeností. Studovala jsem v té době doktorandské studium na kulturologii a připravovala jsem v té době materiály k disertaci. Ve Francii jsem si předtím koupila knížku o výzkumech blízkosti smrti. Ležela mi na nočním stolku fakt asi půl roku a já se ne a ne k ní dostat abych ji přečetla. Otevřela jsem ji večer 11.12.2012. A přestože jsem už lecos z této oblasti četla a věděla, bylo to tak uchvacující čtení, že jsem knihu přečetla celou a spát šla až někdy k ránu. Vzbudila jsem se navíc s bujarým smíchem z nějaké situační scény ve snu. Za břicho jsem se popadala. Nikdy se mi nic podobného nestalo ani předtím ani potom. Chvíli poté zavolala máma a řekla mi, že táta měl v pět hodin ráno mozkovou příhodu… Došlo mi, že to bylo poselství od něj, že mám zůstat klidná, že se vlastně z toho vyššího pohledu nic neděje. A že stejně tak jako indiáni, kteří neoslavují příchod člověka ale jeho smrt (jak nám později i vyprávěl na přednášce etnolog Mnislav Zelený, který s nimi přes dvacet let žil), mám myslet i na jeho cestu. V té knize byla i kapitola, jak mluvit s lidmi, kteří jsou v kómatu. Protože někteří se po určité době probrali a vyprávěli, jak dokázali vnímat jinak, než tím běžným způsobem, ale vnímat a hlavně citové stavy těch, co přišli. A co je potřeba dělat. Dostala jsem tedy přesné instrukce a předala je rodině a chovala se tak i k tátovi.
A ještě jedna drobnost s tím související. V nemocnici jsem šla za primářem, chtěla jsem dělat kvalitativní výzkum v rozhovorech s personálem JIP center, kteří přicházejí do kontaktu se smrtí a jaké jsou jejich zážitky. Říkala jsem mu čím se zabývám. Nevysmál se mi. Tak jako by se mi tenkrát vysmála asi většina lékařů a řekl mi, ať se zeptám sester, že mají co vyprávět. Život mě pak zavál jinam a já už se k tomu výzkumu nedostala, ale dělali ho ve světě, a i u nás třeba v paliativní péči jiní. Ale to otevřené okno v minus deseti za tátovou hlavou před očima vidím dodnes.