V roce 1934 C.G. Jung v rozhovoru řekl: „Psychologický problém dneška je duchovní problém. Dnešní člověk dychtí a lační po bezpečném vztahu s duševními silami uvnitř sebe. Jeho vědomí, které se odvrací od obtíží moderního světa, postrádá vztah s bezpečnými duchovními podmínkami. To způsobuje, že je člověk neurotický, nemocný a vyděšený.“
Bezmála sto let po tomto rozhovoru zažíváme pandemickou krizi, která rozkládá společnost strachem a katastrofickými scénáři, ale ve veřejných médiích nepadne ani slovo o tom, jak se současná situace odráží v nitrech lidí, co se děje v kolektivním nevědomí, a jak se na danou situaci podívat nejen z pohledu exponenciální křivky nárůstu nakažených.
Analýzu dat jsme schopni dělat jen v tom nejužším záběru, ale už je neumíme dát do interdisciplinárních souvislostí a použít v moudrém vyhodnocení skutečnosti. Chybí nám celostní vidění, uvědomění, že vše souvisí se vším a je mnohem víc propojené, než jsme ochotni si připustit.
Celá společenská diskuze se smrskla na úzký průzor, na jehož konci stojí smrt zejména zdravotně ohrožené skupiny obyvatelstva. Nechci nic zlehčovat, avšak daná situace odkrývá stav společnosti, která na své cestě nejde, ale spíš se beze smyslu a bez metahodnot potácí.
Která ignoruje spiritualitu (nebo - protože neumí rozlišovat, tak se vysmívá jejím degenerovaným projevům a domnívá se, že je to všechno), zatímco se jí veřejně nežitá nepozorovaně vyboulila v kryptoreligiózním zbožštěním peněz, moci a vlivu.
Která si nevšimla, že její fascinace neomezeným ekonomickým růstem je jen rozcapující se protipól zanedbaného duchovního růstu. (V psychologii je struktura vývoje jednotlivce nahlížená z pohledu růstu osobnosti ale nepracuje se s evolucí vědomí. Výjimku v historii tvořilo jen několik málo osobností, za všechny jmenujme Junga, Maslova a transpersonální psychology).
S vyvstalou krizí se ukazují slabiny našeho vzdělávání, slabiny materialistického paradigmatu, který stále tvoří náš celospolečenský mentální rámec a slabiny našich vládních elit, které jsou tímto rámcem generované.
Přijde mi vlastně k neuvěření že v roce 2020 nikdo ve veřejném prostoru neřeší, že používáme mapy, které už jsou nedostačují, a že nejde jen o přehodnocení našeho přístupu k ekologii, ale že poškozené vnější prostředí jen odráží vnitřní marasmus a etickou vyhořelost kosmologie posledních čtyř století.
Tedy abych byla přesná, přijde mi vlastně k neuvěření, že společnost, která vynesla intelekt opomněla ve vzdělávání upozornit na skutečnost vazby poznání k jejímu rámci čili stávajícímu paradigmatu. Že naše nastavení a z něj vyplývající přístupy ke všem otázkám života v jeho společenské, ekonomické, kulturní organizaci vycházejí z dobových znalostí přírodních věd, které ukazují strukturu světa (z fyziky, matematiky, biologie aj.) V našem případě tedy z reduktivního Newtonovsko-karteziánského paradigmatu. A že se s tím pojí i “povolené a podporované” okruhy bádání a legitimní způsoby řešení.
Už tato informace by stačila k tomu abychom nezaměnili mapu za pravdu o realitě. A abychom jako společnost neměli dnes v oku trám. - O to větší, že tato mapa už byla překonaná, rozšířená.
Proměna paradigmatu je velké téma na dvě věty na fb, široce jsem se mu věnovala v disertaci, nicméně můžeme říct, že koncepty, které otevírají odlišné horizonty pojetí člověka a vesmíru už máme (např. viz Staune 2007: Notre existence a-t-elle un sens. Paris: Presses de la Renaissance). A s nimi přichází i nová možná kosmologie, v níž jsou duchovní a materiální aspekty našeho života vyvážené.
To je základní báze transformace, kterou už v polovině minulého století vizionářsky popisoval Theilard de Chardin a ve stejné době předvídal Jung. Dnes se tato hluboce pocitovaná potřeba renovace, redefinice a proměny vize tlačí ven z kolektivního nevědomí jako překotný proud nenáboženské spirituality a dalších religiózních proměn a ve vědě narůstajícím počtem vědců, kteří poukazují na anomálie stávajícím paradigmatem neřešitelné.
Aby náš systém zůstal životaschopný je potřeba se začít k těmto novým mapám obracet. Začít je cíleně studovat a v holistických konceptech je zapojovat do našeho vzdělávání. Jinak nás nepozorovaně pohltí transhumanismus a „upload“ do virtuálního světa, který je také aktuálně přicházejícím druhem transformace, avšak ve formě pokračujícího dehumanizujícího reduktivního nastavení. Je to důležité zejména proto, že krize, které na nás už za dveřmi čekají, z nichž ta první je finanční, už jsou totiž za dveřmi.