Odpověd jednomu z diskutujících na můj post ohledně tématu iniciačních rituálů na Facebok přidávám jako samostatný článek. Ráda bych vysvětlila proč ztotožňuji současnou kulturu s pozicí jedince v rituálu přechodu do dospělosti.
Iniciační schéma smrti a znovuzrození je univerzální. Je to archetypická struktura, která je v nás lidech zakotvená. Existuje velké množství typů a variant iniciací, které odpovídají rozdílným sociálním strukturám a kulturním horizontům. Jak už řekl Eliade iniciace je specifickým rozměrem naší existence. A to právě pro rozměr redefinice, renovace, která může proměnit bytí, kterému jsme bud odrostli, které se stává nefunkčním, a které v nás vyvolává pocity marnosti a nenaplněnosti. Růst - posun najdeme všude, nemusí být vždy lineární ale Zdeněk Neubauer nám připomněl, že s kosmologií Velkého třesku se dějiny jedince, lidstva a života, ale i přírody a Vesmíru ukázaly být veskrze evoluční - tedy vývojové.
Naše existence je drasticky odduchovněná, odsvěcená, ale v nevědomí postmoderního člověka jsou iniciační schémata stále živá. Např. sny lidí o tom vyprávějí jasný příběh. I postmoderní člověk je stále citlivý k naději, moci začít život jinak, od nového začátku, v hloubi duše rozpoznáváme touhu po obrozené, smysluplné existenci. A to jak v osobních tématech, tak v kolektivních. Každý lidský život zahrnuje hluboké krize, zkoušky, úzkosti, ztrátu a tlak na nalezení sebe sama, aby se život neukázal promarněný. Ve snech najdete jako jedno z několika největších varování důraz a tlak na žití potenciálu, který člověk má a ustrnutí je vnímáno jako nenahraditelná ztráta. Na úrovni kultur je to stejné, psýcha člověka, který je součástí společenského superorganismu považuje za velké nebezpečí ztrátu vědomého vztahu ke světu a ztrátu energie v důsledku ubíjejících vazeb a stagnace. Každá etapa evoluce nakonec narazí na své meze a vnitřní procesy tlačí na sebetranscendenci a v optimálním případě na vyvinutí řádu vyššího stupně.
Ztotožení současné kultury s pozicí jedince v archaických rituálech vytvářím mapu, jak se můžeme na pandemii dívat. Jak jsem napsala a měla možná víc zdůraznit. Takových map najdete víc a mnohem složitějších, třeba celý systém Kena Wilbera. Antropologie i psychologie odkryla určité zákonitosti, které jsem v daném případě použila. Abychom se mohli v tom, co prožíváme orientovat, abychom to mohli v určitém smyslu držet v rukou a tím nebýt vydáni pocitům bezmoci, aby s námi dění, které jde okolo nás beze smyslu nesmýkalo, potřebujeme rámce, do kterých celý proces můžeme zasadit. Velmi nám tyto mapy pomáhají a mohou být alegorické a přenesené, přesnější či méně přesné. A používám-li připodobnění iniciačního kmenového rituálu přechodu do dospělosti k přechodu naší kultury z dětského bytí ve světě přes pubertu do modu dospělého, pak proto, že na řadu aspektů, se můžeme skrz toto prizma dívat.
Ve vašem pohledu zohledňujete pouze přicházející modifikaci institucí a hospodářství. Podotkla bych, že zcela pomíjíte, jak se současná situace odráží v nitru lidí. A to zejména té části populace, která cítí potřebu doplnit hmotnou, materialistickou a racionální oblast, ve které žijeme duchovní dimenzí, vynesením oblasti hodnot, smyslu a uznáním rozměru moudrosti. Dnes už najdeme řadu lidí, kteří si uvědomují nutnost redefinice, a objevení nové vize (na které pak je ukotveno odlišné ekonomické, ekologické, sociální a kulturní fungování). A to jsou všechno roviny, které dětský rozměr, tedy ani naše společnost v obecném povědomí, nereflektuje.
Podíváme-li se na růst člověka, pak je období puberty od 15 do 22 let typické setkáním s limity vlastních možností a světa obecně, z pohledu spirituality je charakteristické prohlubováním vztahů, smyslu, vize a uvědoměním si duchovního bytí ve světě. V růstu společnosti v této fázi jde také na řadě úrovních o setkání se s limity vlastních možností. A ve spiritualitě o otevření se výzkumu a diskuzi o duchovním rozměru reality, jako čehosi, co může být v jádru ustrojení nejen člověka ale i života a celého Vesmíru. Tento přístup nese nové paradigma. (Jen poznámka - posun ve fyzice astrofyzice a matematice, tedy v oblastech vědy, které nám odkryly existenci rovin nefyzické reality, znamenal zároveň možnou půdu pro zrod této nové vize). A vrátíme-li se k tomu co jako jediné zmiňujete, tedy přicházející modifikaci institucí a hospodářství, pak žijeme-li ve společnosti, která dětsky naivně konzumuje bez uvědomění si hranic, rozšiřuje nezodpovědně nebezpečné genetické a další technologie, stále sofistikovanější zábavou drží lidi v matrixu virtuální reality a přesouvá se na elektronické fungování všeho ale neupozorňuje už na paralelní nutnost fyzického prožitkového rámce života a totalitně omezuje stále větší skrytou kontrolou aj. pak tato společnost, pokud neprojde do dospělosti, směřuje k zániku. A to je asi to nejdůležitější, co jsem chtěla sdělit.
S dospělostí jednotlivce a celých kultur přichází zejména zodpovědnost k sobě samému a celku. Zdravý vývoj pak nese i zrání v duchovní oblasti hodnot a smyslu. Vede k porozumění jak svému osobnímu příběhu, tak v kolektivní oblasti ke směřování orientace vědy tak, aby nám rozkryla otázku: proč jsme vlastně tady. A to je dle mého klíč k dalšímu vývoji.