Mám pocit, že se zas vracím z velké dálky. Na pozadí sestupu celé společnosti a zániku starého světa, tak jak jsme ho znali proběhla i poslední část mého vlastního dvouletého individuačního sestupu. Iniciační scénář, který dobře znám, a o kterém jsem psala, jsem aktuálně i prožívala.
Myslím, že jako řada dalších z nás. Poslední roky vrcholilo a praskalo ledacos. Rozpadla se řada vztahů a v něm i ten můj dlouholetý a s tím v závěsu přišla i hromada velkých a nečekaných těžkostí. Ty dva roky byly pro mě už druhou neuvěřitelnou individuační fází přechodu. První průlom jsem zažila v devětadvaceti, kdy jsem žila dva roky v Číně. Psýcha se mi tenkrát v častém tichu obracela dovnitř, a tak nebylo divu, že se mi spustil individuační proces a vynesl na světlo mé draky. Podalo si mě to slušně, ale v usebrání mě vedly sny, a tak jsem nakonec přijela do Čech totálně vyzenovaná. Aby mě o nějakých pár měsíců později sejmula psychospirituální krize a dokonala proces iniciačního rituálu smrti a znovuzrození.
Nesmírně zajímavý byl rozdíl mezi oběma dvouletými sestupy. Oproti tomu prvnímu, kdy jsem byla nevědomá a ve fázi smrti, kterou byla tehdy právě několikaměsíční psychospirituální krize za mě fungoval autopilot, jsem po letech práce na sobě a s druhými tentokrát dobře věděla čím procházím a co se se mnou děje. A i když jsem mnohdy neviděla na krok a zažívala velmi náročné stavy, tak o patro výš seděla část mého já v podobě svědka a zároveň vnitřního průvodce. Věděla jsem, jaké fáze budou přicházet a s čím se budu potýkat. Že přijde zpracování vzteku, smutku, žalu, že budou praskat další staré vzorce směrem k vlastní autenticitě a síle. A usilovně jsem na sobě celý ten čas vědomě pracovala. A pak byla donucená to stejně vědomě vzdát, když přišla temná noc duše. V sumerském mýtu o Inaně je to fáze, kdy je Inana v podzemí nabodnutá na kůl a hnije. Její tělo se promění v cáry. Odpadává všechno. Přestala jsem usilovat. Ego to vzdalo, a to byl ten poslední krok, aby tam odtud, odkud (na ten čas) odešlo, mohla vstoupit přítomnost něčeho vyššího. Byly to nesmírně silné okamžiky, které mi otevřely hluboké mystické roviny a můj život a s ním i moji práci přenesly do další úrovně pochopení.
Každý v životě zažíváme krize, úzkosti, ztráty a prohry. A ty nás čas od času hodí do temné díry. Nikdo z nás se tomu nevyhne. Jsou součástí, a dokonce cennou součástí života, protože při úspěšném zvládnutí nás přes osobní lekce, kde jsme nuceni propouštět a přestavět co už neslouží a vedeni k tomu abychom dali prostor doposavad neuchopeným potenciálům, schopnostem a kompetencím, učí zejména pokoře, přijetí a soucitu. Současná kultura se nám snaží namluvit, že bychom měli být stále rozesmátí, štastní a konzumující, a kdo má nějaký problém, zažívá stavy úzkostí a nepohody, kdo prochází nějakou těžkou životní fázi, kdo se někdy potýká i se zvládnutím běžného fungování, je „nějakej divnej“. Ze všech reklam na nás shlíží rozesmáté spokojené tváře, a tak se velká většina z nás snaží předkládat na sociálních sítích pouze tuto stránku života. Veškeré utrpení je nahlíženo jako cosi špatného a nemocného, co je potřeba rychle spravit, hodit za hlavu nebo zamedikovat léky a moc se tím nezabývat. Hlavně rychle, velí naše instantní doba. Tím nás ale vede do promarněného života. Neznám nic silnějšího, co duši člověka prospívá, než dobře projitý sestup. Kvalitní hnití v díře, kde už nemůžeme nic jiného, než odkládat. A pokud tam neumřeme a nezmrtvíme vlastní životy kompromisy, útěky či jednoduchými cestami, jak to známe z pohádek, tak pak nazí, ale znovuzrození jsme vytaženi zpátky na světlo. Nevystoupáme totiž sami, ale jsme vytaženi silou větší, než je ta naše. A propojení se všemi a se vším zůstává jako přirozený stav mysli.
A pak, když se rozkoukáme, tak zjištujeme, jak moc jsme se ještě neznali. Co v proudu vědomí zůstalo tím neměnným hlubinným pocitem já, ale co dalšího jsme o sobě nevěděli. A jak velká pýcha je domnívat se, že víme, kdo jsme. A tak se pak s rozšířenýma očima rozhlížíme po světě a z reakcí druhých a světa se učíme opět znát a rozumět „Kdo jsem ted JÁ“.
Když jsme v náročných individuačních fázích můžeme je navenek prožívat velmi rozdílně. Bud jsme nuceni se úplně stáhnout a nejsme schopni vůbec pracovat, nebo jsme paralyzování v určitých částech našeho bytí ve světě. Je to velmi individuální a záleží to na řadě dalších atributů. U mě se tentokrát paralýza projevila v intelektuální práci a zkopírovala jsem tak paralýzu společnosti, která se na jaře díky pandemii zastavila. Psaní bylo v těch nejhorších časech sestupu něco téměř nemožného, nedařilo se mi formulovat. Ale v terapeutické práci jsem s překvapením zjištovala, že se mi nebývale zjemnilo vnímání a uchopování příběhu blízkého druhého a prohloubilo se mi napojení na klienty v prožitkových částech terapie. Znovuzrození jsem začátkem června otevřela delším meditačním zásedem uprostřed slovenské přírody a začátkem září si uvědomila, že jsem už plně dostoupala zpátky.
Kolektivní a individuální se prolíná. Doba se mění a jdeme si blíž, a proto i osobní vysvětlení, proč jsem se tak nadlouho odmlčela. Vrátila jsem se zas o něco proměněná do svého života a vracím se opět i do společenského dění a do další úžasné ale náročné práce v oblasti nového vzdělávání, která už se aktuálně rozjíždí.