Diskuze po mé přednášce "Osobnostní růst a nenáboženská spiritualita" v Eccentric clubu minulý týden se dotýkala mnoha témat. Chtěla bych poukázat na přetrvávající palčivý problém související v konečném důsledku s morální devalvací společnosti, s kvalitou naší politické reprezentace a s tématem moudrosti jako takovým.
Moderní západní společnost, vyřadila ze svých konceptů duši a s ní i uvědomění stupňovitosti duchovního zrání. V psychologii se sice v současnosti už ustupuje od tvrdě reduktivního antimetafyzického přístupu a sílí trend vnímat člověka jako bio-psycho-socio-spirituální bytost (zasloužil se o to zejména empirický výzkum, který prokázal důležitost spirituality na zdraví a pohodu) ale stále převládá čistě psychologizující model, který zastupuje humanitně/existenciální pojetí a duchovní přesah se vnímá ve vztahu k čemukoliv, co je pro daného jedince osobně posvátné, a je mu smyslem. A i když najdeme badatele, kteří mezi těmito osobními cíli vyzdvihují přesah k Absolutnu, k nejvyšší realitě a připouštějí i existenci roviny jiného řádu, tak se v hlavním proudu psychologie téměř nesetkáme s uznáním vertikální roviny spirituality, tedy s její vnitřní stupňovitostí.
C. G: Jung už v roce 1932 (sic!) o naší ignoraci práce s vnitřními stavy vědomí prohlásil, že náš nedostatek vnitřního usměrňování hraničí s psychickou anarchií. Využil indický systém sedmi čaker a předložil psychologický model toho, co v západní psychologii téměř zcela chybělo: popis vývojových fází lidského vědomí.
To podstatné je, že na vyšších stupních kultivace vědomí se člověk stává přirozeně altruistickým, což dokládají jak různé náboženské tradice světa, tak se tato skutečnost objevuje v současných studiích o spiritualitě, transpersonálních výzkumech a výzkumech prožitku blízkosti smrti (NDE). Při systematické spirituální praxi s hlubokými osobními prožitky se výrazně snižuje agresivita, a naopak se celkově zvyšuje soucit a tolerance. Často dochází ke kontinuální etické evoluci jedince. Postupná stadia, kterými člověk prochází, začínají na eliminaci určitého chování ze strachu z následného trestu, přecházejí do systému přikázání a zásad, které člověk přijal za vlastní, pokračují hlubším uvědoměním si skutečnosti, že určité druhy jednání způsobují určité následky a v nejvyzrálejší formě dochází k přímému prožitku jednoty veškerého světa, tedy i vědomí propojenosti, a to nejen s ostatními živými bytostmi, ale i s přírodou a celým vesmírem. Psychologická vzdálenost k druhým pocitově mizí. Lidé si zcela jasně uvědomují, že jsou nedílnou součástí mnohostranné skutečnosti a pociťují přímý zájem o ostatní realitu. Pokud je jakékoli prostředí poškozeno, zažívají to jako osobní škodu. Soucit tu roste z přímého vhledu. Za vše Abraham Maslow, který ve svém výzkumu vrcholových zážitků uvádí, že lidé docházejí ke zjištění, že život má smysl a existuje v něm i dobrota a pravda.
A ted´ si představte, že by spirituální praxe byla povinnou průpravou pro výkon politické funkce. To by se nám tu žilo!