Jsou nejméně dva okamžiky v lidském životě, kdy se potkáváme s jinou úrovní reality. Zrod a smrt. Při svých přednáškách o vědomém rodičovství, mě znovu a znovu udivuje, jak malé znalosti máme o tzv. „zlaté hodince“ a z jakých mnoha důvodů (viz níže) je důležité, aby v tomto čase bezprostředně po porodu byli matka a dítě ponecháni v tichu a šeru sami sobě.
Zdraví společnosti a její vyspělost poznáme také skrz kulturně antropologický pohled na zvyky a rituály upravující příchod a odchod člověka. Čím je společnost represivnější, narcisticky hladová po moci, ovládání a agresi tím, více vstupuje do těchto životně nejdůležitějších, energeticky a duchovně nabitých chvil a odděluje matky od dětí (a to i koupáním, vážením, svazováním nohou, zavinováním dítěte, propichováním uší) a umírající od svých blízkých. Soupeří jak s mateřským instinktem tak narušuje vytváření pevných vazeb.
Co se porodů týká, jejich přesun do nemocnic byl na jedné straně obrovským přínosem z hlediska poklesu úmrtnosti, ale na straně druhé jsou celospolečenské důsledky dehumanizovaných technických porodů stále ještě slepou skvrnou západního zdravotnictví. Výzkumy poukazují na souvislosti s kriminalitou mladistvých, sebevraždami teenagerů, drogovou závislostí, anorexií, autismem apod. Přestože nestoři přirozeného porodnictví Frederick Leboayer a Michel Odent už od počátku druhé poloviny 20. století odkryli systémové násilí páchané na celé populaci (vzpomeňme u nás i několikadenní oddělování dětí od matek v komunismu a hromadné závozy na kojení, kdy následně většina matek přišla o mléko), teprve v posledních letech se situace začíná měnit k lepšímu. Nicméně zejména díky aktivitám a tlaku nikoliv lékařů ale samotných matek.
Porod není chirurgický zákrok lékařů na těle ženy ale hluboký duchovní prožitek na celý život. Naše tělo si navíc porod pamatuje a prožitková transpersonální psychoterapie prokazuje, že jej v holotropních stavech můžeme znovuprožít. (Sama můžu dosvědčit a byl to neuvěřitelný zážitek, kdy se mi spontánně znovuspustil při jedné hlubinné práci s dechem můj vlastní porod).
Naše společnost změněné stavy vědomí neuznává a neumí s nimi pracovat, takže ignoruje, že matka je v době porodu ve stavu transu, kdy, je-li podporována ve své přirozenosti a není-li vyrušována, je ve většině případů schopna porodit dítě hladce a svým vlastním tempem. Lékař by měl být v ideálním případě pouze tichým doprovodem v zákulisí a zasáhnout jen v případě vážných komplikací.
O čem tedy hlavně je „zlatá hodinka“?
Těsný kontakt kůže na kůži po dobu nejméně první hodiny po porodu (ideálně v teplu, šeru a tichu), pohledy z očí do očí matky a dítěte a pupečník, který se nechává dotepat, aby dítě mělo možnost přejít plynule na svůj vlastní dechový systém a dostat ještě zbytkovou krev nabitou železem a kmenovými buňkami. To jsou klíčové faktory pro lepší budoucí psychické i fyzické zdraví dítěte. A dodejme ještě stálá následná blízkost matky a dítěte.
Pozitivní účinky jsou nedozírné. Od postupného uvolňování hormonů, z nichž nejvýznamnější je oxytocin hormon „lásky“ hormon mateřství (ale i partnerství - stejná dynamika se objevuje i v sexualitě člověka) tvořící základ pro vazbu mezi matkou a dítětem dále prvního instinktivního přisání dítěte, které je savec a je schopné si k prsu samo dolézt, lepší adaptace na poporodní sníženou hladinu glukózy, nastartování procesu termoregulace, adaptace na gravitaci až po řadu dalších aspektů, podrobněji na:
http://www.prirozeny-porod.eu/zlata-hodinka/#more-1047
Z pozice spirituality, duchovní stránky člověka je zlatá hodinka a přivítání na naši modrou planetu o věčném znovuobjevujícím se motivu mýtů a pohádek: lásky, která vítězí a vše zdolá. Transpersonální studie uvádějí, že míra emočního a tělesného stresu, kterému je dítě vystaveno počas porodu, převyšuje jakékoliv postnatální trauma kromě extrémních forem fyzického násilí. A protože porod potenciálně nebo i skutečně představuje situaci ohrožující život, vytváří v našem nevědomí spojnici mezi porodem a smrtí. (Strach ze smrti může být tedy u řady lidí spojen s problematickým porodem a jeho znovuprožití, at´ už v holotropních stavech nebo v procesu psychospirituální smrti, nás může tohoto strachu zbavit). Takže je-li mi po porodním traumatu a zároveň mém prvním vyhraném boji otevřena voňavá náruč matky, její teplo, bezpečí a potrava, mohu-li dostatečně dlouhý čas zažívat nasycení plynoucí z expandující mateřské lásky, zažívám přijetí a mé první vítězství je spojené s vysoce pozitivními pocity a se sebedůvěrou. A tento vzorec hluboce uložený v těle a v mozkových synapsích, si pak odnáším do života.
Ne nadarmo upozorňují výzkumy z thanatologie (u negativních NDE velmi konkrétně), že na Zem jsme se přišli naučit zejména lásce.
Pak se ptám proč? - i když existuje dostatek důkazů o významu porodu bez násilí a poporodní době, není ve všech nemocnicích tento postup v 21. století automaticky dodržován?
Proč je nárůst císařských řezů a mnohdy na objednávku? Proč u žen aktivujeme strach z bolesti a řada matek volí rovnou epidurální anestezii, aniž by si byla vědoma o co ona a její dítě přicházejí?
Kdy si konečně uvědomíme, že i dobře prožitý porod je cestou k vědomější a láskyplnější společnosti?