Nenáboženská spiritualita

Spiritualita je naše duchovní stránka. Takže ať už ji žijeme vědomě nebo nevědomě, pozitivně nebo negativně – třeba v narcistické spiritualitě, nebo jí popíráme a skrytě nám probublá v čemkoliv, co si osobně zbožštíme, neodmyslitelně k nám patří. Úplně jednoduše tuto naši lidskou stránku cítíme a prožíváme skrze námi zastávané hodnoty a v potřebě smysluplnosti života. Spiritualita dnes prostupuje do psychoterapie a navazuje na ní postmaterialistická věda, která přináší nový možný obraz budoucí společnosti.

Oblastí spirituality se zabývám, co pamatuji a má vášeň pro vědu mě dovedla až na akademickou půdu, kde jsem v letech 2007-2013 o spiritualitě učila a dál přenáším pro laickou i odbornou veřejnost. V roce 2016 jsem vydala publikaci Kapitoly k nenáboženské spiritualitě. Aktuálně pracuji na druhé knize, která bude téma spirituality pojímat komplexně. Mojí snahou je podílet se v rámci mezioborového dialogu na opětovném zahrnutí spirituálního rozměru do mapy naší reality a přispívat k vyvážení materiálních a duchovních stránek západní kultury.

Změna paradigmatu

Rozdělíme-li tyto proudy na dvě základní linie, pak první pokračuje v reduktivním mechanistickém přístupu materialisticky orientované vědy, kdy je vědomí pojímáno jako epifenomén hmoty, tedy podle této teorie vystupuje z neuronálních struktur: Dnes  a dnes se objevuje ve vlivné teorii transhumanismu, jejímž cílem je postupné splynutí člověka s umělou inteligencí.

Druhá linie, jejíž výzkum probíhá mimo hlavní proud vědy, zkoumá oblasti, které materialistická věda označila za anomálie a dál se jimi nezabývala. Vyřadila je z možných odborných témat. Tato linie se označuje za postmaterialistickou, protože překračuje původní předpoklady a představuje vědomí, které se zdá být nelokální, anebo má nelokální aspekty (může být částečně non-neuronální, tedy vědomí přesahuje fyzický mozek a tělo v prostoru a čase). Tato linie vede až k hypotézám, které předpokládají, že vědomí může být jednou za základních substancí vesmíru, nebo jeho samotnou podstatou. Postmaterialistické studie sledují návrat k vyvážení materiálních a duchovních stránek společnosti a otevírají nový potenciál v evoluci člověka.

Má práce se váže k postmaterialistické formě paradigmatu a vymezení spirituality a vychází z transpersonálního (osobnost přestupujícího) pojetí.

Spiritualita a její vymezení

Původní pojetí, které vychází z křesťanství, pojímá spiritualitu jako prožitkové jádro náboženství, jako zkušenost s posvátným. Na počátku druhé poloviny dvacátého století došlo k privatizaci náboženství a postoj k duchovním otázkám se stal osobní záležitostí nezávislou na náboženských institucích. Zatímco termín religiozita zůstal silně spjatý s institucí náboženství, došlo při historickém posunu k vydělení pojmu spiritualita. Spiritualita označující duchovní zkušenost jako obecně lidský jev se v této době začala vnímat nábožensky neutrálně.

V psychologii se dnes rozvíjí pojetí člověka jako bio-psycho-socio-spirituální bytosti a spiritualita je vnímána jako jedna ze stránek lidské osobnosti. V postmaterialistickém pojetí je spiritualita nahlížena jako jedna ze stránek osobnosti a zároveň jako jádro řádu věcí. Souvisí tedy s otázkami týkajícími se tvůrčího principu ve světě a existence univerzálního vědomí.

Spiritualitu můžeme nahlédnout jako souhrnné označení specificky lidského prožívání světa, které nás odlišuje od zvířat, od schopnosti klást si otázky po smyslu až po prožívání duchovně významných změněných stavů vědomí a prociťování sounáležitosti a propojení s ostatními lidmi, přírodou a fyzickým i nefyzickým světem. Je spojena s naším tělem, což dobře ilustruje etymologie slova spiritualita i původní náboženské systémy odkazující na dech života. Je to právě naše duchovní stránka, skrze kterou prožíváme dojetí nad krásou přírody, kdy se cítíme osloveni hudbou, uměním, kdy jsme v plném prožitku tance, sportu, kdy milujeme a sníme.

Spiritualita je úzce svázaná s uvědoměním si konečnosti života, s nevyhnutelností smrti každého z nás a zejména s hledáním smyslu života. Můžeme ji chápat jako kvalitu bytí a prožívání, které souvisí s otevřeností, spontánností a autenticitou. Často zmiňovaný transcendentní charakter spirituality, který filozof náboženství Rudolf Otto popsal už na začátku dvacátého století jako mysterium tremendum et fascinans (tedy cosi co nás láká, přitahuje, ale zároveň nás to děsí a probouzí to v nás pocit strachu), se zjevuje i v pociťování čehosi, co nás přesahuje, co nás vede k hledání odpovědí na nejhlubší otázky, smysl lidského bytí a vlastního životního příběhu. A co nás zároveň tlačí, abychom využili náš potenciál a dosáhli osobní celistvosti.
Přestože jsme zvyklí vnímat pojem duchovnosti pouze pozitivně, naše duchovní stránka může být zakrnělá, nerozvinutá a popíraná. Jako lidé máme potřebu něco následovat, k něčemu se vztahovat a vzhlížet. Spiritualitu člověk může žít i v pokleslé a destruktivní formě. Najdeme ji v tzv. kryptoreligiozitě (jevy, které popírají spirituální charakter, přestože naplňují podstatu), což znamená, že člověk si může zbožštit cokoliv, konzum, materiální statky, celebrity, svůj fotbalový klub nebo vzhlížet a následovat ideologii ať už jí byl např. nacismus, komunismus nebo programový ateismus ve vědě. S pokleslou spiritualitou se setkáváme v propadnutí sektám a různým omezujícím hnutím nebo např. v narcistické spiritualitě, která se v současném sebestředně orientovaném světě vyskytuje poměrně často. Lidé si vytváří tzv. duchovní bypass a dochází k nafouknutí ega. Vysloveně destruktivní forma je rozvinutá u náboženských fanatiků, příkladem jsou třeba sebevražední atentátníci.

Naproti tomu, kultivace pozitivní spirituality vede k transformaci osobnosti. Spirituální prožitky, u nichž výzkumy prokazují, že jsou v populaci mnohem častější, než bychom předpokládali, mohou významně ovlivnit perspektivu člověka, mohou přeskládat hodnoty, chování, pohled na sebe sama a život. Při systematické spirituální praxi se výrazně snižuje agresivita, a naopak celkově se zvyšuje soucit a tolerance a často dochází ke kontinuální etické evoluci jedince. Ke spiritualitě vždy neodmyslitelně patřil etický rozměr života, určitý systém mravních norem. Každý z nás se rodí se schopností cítit odlišnosti hodnot věcí a vztahů a vnímat důležitost zejména ultimátních, tedy těch nejdůležitějších hodnot a tyto odlišnosti svým chováním i žít. Jak postavený tento žebříček hodnot máme, a jak ho následujeme, vypovídá o kvalitě naší spirituální stránky. U vyšších etap duchovního rozvoje se spontánně vynořuje etické a altruistické prožívání. Morálka v tomto ohledu už není vynucována zvenku, ale je prociťována zevnitř, a vede člověka se podle těchto cítěných zásad chovat.

Antropologická zkoumání, mystická svědectví jednotlivých kultur a transpersonální výzkumy dokladují i tzv. přímé učení skrz identifikaci s rostlinami, zvířaty nebo archetypálními silami. Prožitková škála je široká. Jedinec si uvědomí, že překračuje fyzické bytí a cítí se hlouběji propojen s okolím a s ostatními živými bytostmi. Dochází-li k pocitu propojení s existencí tvůrčího principu ať už ho nazveme jakkoliv, stává se pro něj tato zkušenost realitou. Život má smysl a existuje v něm i dobrota, pravda a smysluplnost. Někdy jsou tyto spirituální zkušenosti doprovázeny fyzickým nebo emocionálním uzdravením. Život člověka je nadále orientovaný na snahu o autenticky žitý život a cestu k nalezení vyrovnanosti a smysluplnosti. Vnitřně cítí takový jedinec potřebu překročit sama sebe a cítit spojení s ostatními a se světem. Navážeme-li na mystiku, můžeme zdůraznit, že u nejpokročilejších duchovních osobností mizí orientace na vlastní individualitu a kontemplativní cestou u nich dochází ke kvalitativnímu skoku v prociťování reality. Život je žitý v úplném sjednocení. Evoluční pohled na spiritualitu, který zohledňuje stupňovitost duchovního zrání vypovídá o skutečnosti, že spiritualita není jenom podstatnou dimenzí osobnosti, ale je především proces. Proces kultivace duše, kultivace vyšších etap vědomí. A v tomto směru je spiritualita součástí celého procesu kulturní evoluce lidstva.

Vynoření nenáboženské spirituality

Ve dvacátém století začalo náboženství ztrácet svůj význam ve společnosti. Teorie sekularizace tedy odnáboženštění, vycházela z předpokladu blížícího se zániku náboženské víry. Sociologové Aguste Comte, Max Weber, Emile Durkheim, filozof Karel Marx, psycholog Sigmund Freud a další osobnosti moderní vědy, považovali víc než půl století náboženské systémy za výraz nedokonalého poznání přírodních a sociálních zákonů a jako kompenzaci z frustrací světa. Panoval předpoklad, že náboženství i s jeho integrační funkcí ve společnosti, bude nahrazeno jiným vyšším uspořádáním, které by mělo pramenit zejména z vědy a ideálů humanity.

Posun k novému myšlení zaznamenáváme od 60. a 70. let minulého století. Sociologové jako Peter L. Berger, Thomas Luckmann či Rodney Stark přehodnocují původní teorii a konstatují, že sekularizací západu se vytvořila kultura, která je do značné míry nezávislá na tradičním náboženství, proběhlo znatelné odcírkevnění, avšak duchovní obsahy se ze společnosti nevytratily, ať už to zdůvodňují přirozenou náboženskou změnou nebo konstantními lidskými tužbami.

V duchu nového rodícího se paradigmatu můžeme dodat, že jsme svědky historicky pozoruhodné události. Mimo přetrvávající nebo oživené náboženské formy se vynořuje spiritualita, které můžeme přidat adjektiv nenáboženská, tedy nespojená s náboženskými institucemi. Předeslal jí např. Einstein, podle kterého náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překoná koncept jednoho antropomorfního Boha a vyloučí teologická dogmata. Zahrne jak hmotu, tak ducha a bude založeno na religiózním smyslu zrozeném z osobní zkušenosti jak fyzické, tak spirituální, jež je pociťovaná jako smysluplný celek. Také Jung viděl v úpadku náboženství jasnozřivě naději, že z hlubin kolektivního nevědomí vytryskne nová spiritualita v originální podobě. Spiritualita se začíná vnímat neutrálně a stává se ústředním jednotícím pojmem pro vyjádření osobního prožitku zkušenosti a kontaktu s tím, co člověka v duchovní sféře přesahuje.

Pokusíme-li se vystihnout hlavní důvody vynoření nenáboženské spirituality, můžeme zaznamenat dvě protikladné stránky. Na jedné straně dochází ke ztrátě posvátné dimenze života, na které se podílel silný redukcionismus ve vědě, programový ateismus totalitních systémů a postmoderní relativizace hodnot. Ve společnosti došlo k velké duchovní vyprahlosti a k frustraci potřeby přesahu, kterou v sobě jako lidé máme, ale náboženské instituce se svojí rigiditou, přetrvávajícím středověkým jazykem, moralizováním a předkládáním abstraktního boha nebyly obecně schopny se přizpůsobit a na tuto potřebu odpovědět. Nebyly schopny nabídnout dostatečný prostor pro přímou zkušenost duše.

Na druhé straně už na počátku 20. století proběhla ve fyzice revoluční změna paradigmatu. Kvantový svět fyziky je paradoxní a zásadně ruší statický pohled na realitu newtonovského světa. Toto jiné vidění, prolínání časů, znejistění hmoty a dané reality se začalo odrážet zejména v odborné a umělecké tvorbě. (Pro přiblížení z osmdesátých a devadesátých let vzpomeňme třeba Lynchovy filmy Zběsilost v srdci, Modrý samet, Městečko Twin Peak). Důležitá byla také kontrakultura 60. let, která se soustředila kolem univerzit, bouřila se proti konformní západní kultuře a hledala nové formy prožívání posvátna. Částečné naplnění této potřeby spustil moderní výzkum vědomí na bázi psychedelik a následné rozšíření do běžného užívání.  Než došlo v sedmdesátých letech k zákazu psychedelických látek, mnoho lidí z Woodstocké generace prošlo změněnými stavy vědomí. V roce 1973 Federální drogová agentura USA odhadovala počet mladých Američanů, kteří vyzkoušeli LSD, na 7 milionů. Tento masový průlom do transpersonální oblasti byl impulsem ke svobodě. Pro hluboce prožívanou nenáboženskou spiritualitu je základním aspektem prožitek, uvědomění si jednoty světa a propojení se s ostatními lidmi, živými bytostmi, s přírodou a celým vesmírem. Bylo to právě hnutí hippies, které založilo ekologické hnutí, bojovalo proti rasismu, rozpoutalo sexuální revoluci a vedlo ke změně pojetí sebe sama.

V této době se také obnovuje zájem o východ a jeho filozofické a náboženské koncepty.  Inspirace odlišně pojímaným vztahem k mysli přináší silné impulsy k posunu celé společnosti. Techniky uvolnění těla a mysli, za všechny jmenujme nejvíce rozšířenou jógu a meditaci, jsou posléze zakotveny a přetvořeny do potřeb euroatlantické kultury. S příchodem východních filozofií se začíná klást důraz na osobní aktivitu jednotlivce na cestě k transcendenci.

Vynoření nenáboženské spirituality s sebou nese důležitou proměnu západní kultury. Zájem o rozvoj lidského druhu, který se v této době začíná orientovat ven do vesmíru, se zároveň začíná obracet i dovnitř, do skrytých hloubek vědomí. Prožité zkušenosti, které se odehrávají mimo daná církevní náboženská schémata, zažehávají zájem o poznání skryté reality, začínají se hledat mapy vnitřního prostoru, vzrůstá touha po ukotvení v širší ontologii a odpovídající filozofické základně. Čerpá se z několika zdrojů: Z východních filozofických a náboženských systémů a z přínosu staletími vypracovávaných technik, pravidel a map kontemplativních tradic. Z esoterních tradic gnosticismu, hermetismu, magie, alchymie a dalších. Dále z obnoveného šamanismu. Knihy antropologa Michaela Harnera a dalších vědců, kteří se sami ponořili do šamanských zasvěcení pro západní svět zdokumentovali šamanskou mapu světa. Pak také z nově založeného psychologického směru transpersonální psychologie, který se od ostatních škol odlišuje přímou orientací na duchovní stránku člověka a jehož zakladateli byli Abraham Maslow, Charles Tart, Stanislav Grof, Anthony Sutich, James Fadiman a Victor Frankl. Transpersonální psychologie vychází z transpersonálních zážitků prožitých ve změněném stavu vědomí a přináší mapu vnitřního prostoru založenou původně na psychedelickém výzkumu a později na metodě holotropního dýchání, kterou vypracoval Stanislav Grof. A v neposlední řadě z hlubinné ekologie. Gary Snyder, Arne Naes, Theodore Rozsak formulují nový ekologický pohled založený na hodnotě každého jsoucna. V hledání nové ontologie a filozofie se setkáváme jak s filozofujícími fyziky, tak s osamělými vizionáři jako byl například Theilard de Chardin. Od osmdesátých let objevuje skupina vědců přiřazovaná k hnutí New Age: Fritjof Capra, David Bohm, Rupert Sheldrake, Karl Pribram, James Lovelock, kteří vedle Stanislava Grofa na základě změny paradigmatu ve fyzice a hypotéz otevírajících se v dalších vědách předkládají nové paradigma, které spiritualitu zahrnuje do obrazu světa. V této době se poprvé formuje přesvědčení, že žijeme v globální krizi, která předznamenává paradigmatický posun k ekologicky a sociálně harmoničtější éře a poukazuje se na nezbytnost osobní proměny, po níž bude následovat celková kulturní změna.

V novém tisíciletí se s rozvojem sociálních sítí nebývale rozšířilo i obecné povědomí o duchovních tématech. Zažíváme boom v oblasti alternativní spirituality, osobnostního rozvoje, vzrůstá zájem o prožitkové formy spirituality. Formují se nová ekologicky a spirituálně aktivovaná hnutí a vzdělávací platformy. Vzrůstá tlak na řešení klimatických změn a stále častěji se ozývá téma transformace. Přestože vzrostl geometrickou řadou i počet odborných prací o spiritualitě a objevují se i vědecké články týkající se nového paradigmatu, zaznamenáváme stále poměrně silnou rigiditu v akademické sféře vzhledem k postmaterialistickým výzkumům. Pokud ale necháme duchovní oblast bez důkladného odborného přístupu, dobrovolně se vzdáváme i možnosti toto rozsáhlé a rozmanité pole v širším obecném povědomí kultivovat. A tato specifická dějinná situace není pro jednotlivce bez nebezpečí, zejména proto, že v postmoderní době si mnoho jedinců skládá svou osobní a zcela jedinečnou mozaiku a není jednoduché umět rozlišovat a zorientovat se v současném supermarketu spirituality. Vzestup nenáboženské spirituality s sebou nese skutečnost, že téměř každý se ocitá v situaci osobního rozhodnutí. Situaci, která byla v minulosti spíše osudem heretiků. Obecná rozsáhlejší vzdělanost v působnosti religionistiky je v západní společnosti na nízké úrovni a probuzená spiritualita může mít tendence sklouzávat k fundamentalismům a jediným pravdám, a také k zastřenému egoismu, individualizované a narcistické spiritualitě souznící se specifickou hodnotovostí současné doby.

Postmaterialistický proud v psychologii

Současný postmaterialistický (dále PM) proud v psychologii a v psychiatrii nepřímo navazuje na výzkumy v parapsychologii ve 20. století a na transpersonální psychologii, avšak vychází zejména z aktuálních výzkumů PM vědy a zůstává v otevřené odborné komunikaci. Důvodem této opatrnosti je jednak nepřijetí transpersonální psychologie a parapsychologie materialistickou vědou, tak zejména skutečnost, že jejich historie je plná kontroverzí. PM péče v oblasti duševního zdraví se orientuje na pomoc v porozumění výjimečným, paranormálním a spirituálním prožitkům a začíná se zdůrazňovat nutnost specializovaného výcviku v oblasti spirituality a klinické parapsychologii. Psychiatr James Lake kritizuje konvenční farmakologickou léčbu, která i přes velké průmyslové financování neposkytuje zdaleka přesvědčivé důkazy u závažných psychických poruch, a navíc má mnoho běžně předepisovaných léků významné negativní vedlejší účinky. Psychologie a psychiatrie vyžaduje proměnu paradigmatu. V některých oblastech tyto změny už začínají a od téměř výlučného spoléhání se na psychotropní léky a podle PM vědců brzy povede k integrativní, celistvé perspektivě a inovacím v terapeutických přístupech.

Další velkým tématem, proč je třeba otevřít PM výzkumy je současný extrémně rychlý rozvoj umělé inteligence a genetických výzkumů zasahujících do kmenových buněk člověka. Naše společnost je poháněná mocí a ziskem a chybí nám jakékoliv ukotvení v osobní zodpovědnosti. V materialisticky pojímané vědě nemají být ultimátní hodnoty na čem postavené a samotné pojetí humanity se přes všechny své klady ukazuje být jako nedostačující.