Psychospirituální terapie - poradenství

Má terapeutická praxe je průběžně stále doplňovaná z okruhu přátel a rodinných příslušníků mých klientů, kteří si mě předávají mezi sebou. Osobní doporučení je vždy nejlepší, a tak na stránkách neuvádím ani ceníky a další informace. Nicméně pokud byste měli zájem o terapii a chtěli se objednat, napište mi.

Každý růst je stupňovitý, fyzický, psychický i duchovní. Zákonitosti fyzického vývoje popisuje naše biologie a medicína, psychický růst vývojová psychologie s Jeanem Piagetem v čele. I duchovní růst podléhá stejným zákonitostem. Stupňovitost naší spirituality je prozatím téma, které není v mainstreamových psychologických studiích dostatečně řešené.

Člověk jako dům

Ráda používám metaforu domu. Když si představíme člověka jako dům, tak přízemí je místo, kde žijeme a žijeme tam ve zděděných prostorách po rodičích a našich předcích. Pod námi je sklep jako naše osobní nevědomí, pod ním jsou katakomby a chodby, které vedou neznámo kam a propojují nás s ostatními domy. Tuto oblast můžeme vnímat jako obraz kolektivního nevědomí (Jungův termín). Vrátíme-li se zpátky, tak v patrech nad přízemí je oblast našeho psychického a duchovního růstu, vyšších spirituálních stupňů. Pater může být víc až k věžičce otevřené do vesmíru, kde sedí mystici. Lidé, kteří prošli kvalitativní proměnou svého vnímání a bytí ve světě.

Tato jednoduchá mapa velmi dobře slouží k objasnění dynamiky individuačního procesu. Tento dům, pokud to někdo z předků neudělal před námi, je starý, popraskaný, zaplevelený a může se i bortit. Může mít zanedbanou fasádu nebo poškozené schody. Může mít v přízemí spoustu příček a místností, které brání volnému pohybu.

Když jdete rovnou do prvního patra, aniž byste si uklidili a zrenovovali přízemí, zpevnili statiku domu, vytahali kostlivce ze skříní, vymetli pavučiny a vyházeli haraburdí ze sklepa, tak vaše spiritualita nebude stát na pevných základech. Uděláte duchovní bypass.

Má psychospirituální terapie se tak v první řadě zabývá nejdříve přízemím.

Spojení mezi psychickým a spirituálním

Duchovní směřování člověka se neobejde bez současného růstu na mnoha dalších úrovních. S žebříkem poznání se setkáváme ve všech náboženských systémech, které znají i rozmanité a komplexní stupně „očištění duše“. Ale jaké „očištění duše“ se otevírá člověku v 21. století? Je to v prvé řadě propojení východní a obecně mystické tradice a západní psychologie a psychoterapie. Z mého pohledu jsou spiritualita a psychoterapie neoddělitelné. Stejně tak jako nemůžeme fyzicky rozsekat naši bytost a dál žít odděleně jako hlava, nohy, vnitřní orgány, nebo ruce, nemůžeme být jen duchovní a oddělit psychoterapeutickou práci od našich duchovních potřeb (potřeba smyslu a smysluplné životní vize, hodnot, empatie, naděje…) a od toho co je onen zázrak života, co oživuje naše tělo, (čemu se dnes věnuje postmaterialistická věda zejména v neurovědách přes výzkum vědomí) a čemu se vždy říkalo duše.

V samotné terapii se na začátku konkrétní orientací na spiritualitu, tak jak ji chápe většinová veřejnost, tedy jako pozitivní duchovní snahu, meditaci a kontemplaci o duchovních tématech, nezabýváme. Přirozeně se k ní dostáváme  až v pozdějších fázích terapie nebo s klienty, kteří přicházejí s duchovními prožitky či procházejí psychospirituální krizí.

Ve většině případů řešíme primárně osobní příběh. Používám psychoterapeutické přístupy ke zmapování vztahových a rodinných dynamik a vzorců, a zpracováváme traumata, která si člověk nese z dětství, tedy přízemí domu a jeho sklep. Spiritualita je přítomná implicitně, (tedy nevysloveně). Jednak v řadě technik, které používám, a které jsou z druhého režimu vědomí (intuitivní, spirituální, uchopujeme vhledem a přímým prožitkem a zahrnují tělo a vnitřní svět) a za druhé se objevuje v duchovních aspektech a potřebách, které máme a ani si neuvědomujeme, že spadají pod naši duchovní stránku. Jako potřeba smyslu života, naděje, pravdy, svobody, lásky a sebelásky, empatie a soucítění.

Ke spiritualitě vždy patřila i oblast etiky a morálky. Jako lidé máme schopnost cítit důležité hodnoty. Součástí naší duchovní složky je svědomí. Víme, že je dobro a zlo, pohádky nám o něm od nepaměti vyprávějí jeden příběh za druhým. Ale je na nás rozhodnout se, jak s tím naložíme. A schopnost cítit, jestli druhým a světu dělám dobře nebo ne vypovídá o kvalitě naší duchovní stránky a samozřejmě tím o nás samotných. Individuační proces není cestou k dokonalosti, není to o tom, jak být perfektní. Je cestou k úplnosti a celosti, která je i o začlenění našeho stínu. Významnou součástí terapie je tedy ii dobrá práce s agresí, která by měla vždy předcházet hlubokému odpuštění ať už je směřováno ke komukoliv jinému nebo k sobě. Terapie směřuje ke zralosti a můžeme říct i k moudrosti. Cítit se nakonec naplnění ale nebýt tu jen pro sebe ale i pro druhé.

A na to navazuje, že se ptáme a proč je vlastně dobré, se chovat dobře? Ptáme po smyslu bytí a kam to všechno směřuje. Otázky, které s námi hýbou jdou opět z našeho duchovního středu. A tady narážíme na místo, kdy se potřebujeme opřít o velký duchovní příběh společnosti, ve které člověk žije a najít v něm své místo. Mít vizi a směr a pocit, že můj život dává smysl, a že bytí má nějaký přesah. Naše kultura (nejsme-li věřící nebo nenásledujeme-li východní a jiné náboženské, spirituální a filozofické systémy), je v duchovním smyslu vyprázdněná. Avšak aktuálně procházíme významnou transformací. Nové paradigma, které přichází ve studiích postmaterialistické vědy a nenáboženské spirituality a v textech vizionářů naší doby, pomalu odkrývá nový možný duchovní příběh. A naději pro celospolečenskou obrodu hluboce cítěných hodnot, které nacházíme při vnitřní práci v sobě.

Duchovní praxe

Spiritualitu jako naši stránku (jsme bio-psycho-socio- spirituální bytosti) máme všichni a bud je žitá nebo nežitá, zakrnělá nebo popíraná. Ale můžeme ji i kultivovat, a dokonce procházet speciálním tréninkem následujíc vnější nebo vnitřní vedení.

Duchovní praxe ale někdy slouží k vyhnutí se vnitřním zraněním a bolestivým pocitům. Říkáme tomu duchovní bypass. Nestačí jen meditovat a číst duchovní literaturu, může být sice hluboká, ale potřebujeme nejdřív otevřít svůj dětský a rodový příběh, traumata a osobní a transgenerační schémata v nichž jsme nevědomě zachyceni a zpracovat je. Hledáme-li únik před těžkostmi někdy se uchýlíme do meditačních center do ústraní. Často to děláme skrytě nebo nevědomě i proto, abychom nemuseli řešit svůj život a nároky na nás kladené. A duchovní praxi vlastně imitujeme, aniž bychom si toho byli vědomi. Jenže neřešené vnitřní obsahy tlačí dál a vždy se někde „vyboulí“, protože meditace nestačí rozpustit všechny úzkosti, traumata a strachy. Duchovnost a vyrovnanost nespočívá v útěku před životem.

Duchovní praxe bývá také někdy používána ve službách ega, narcisticky. Vylepšujeme obraz sami sebe. (V této oblasti najdeme řadu zdatných guruů). Zdravá duchovnost není egocentrická orientace na rozvoj sebe sama, je to cesta k bytostnému já, které je ve skutečnosti souhrnem vyváženého vztahu k sobě, k druhým a ke světu, je spojena i se sociálním životem a sociální zodpovědností. Každý skutečný pokrok v individuaci je zároveň přínosem pro společnost a přínosem k lidské evoluci.

Transpersonální psychologové říkají, že mysl musí projít multidimenzionální průpravou, a že hluboké sebepoznání přichází ve vícestavovém prožívání, které je postupně kultivované a trénované. Lidé, kteří prožijí jen vrcholovou zkušenost, či nejrůznější formy změněných stavů vědomí, musí pak tyto zážitky zabudovat do své vlastní struktury. Musí růst a vyvíjet se, dokud se skutečně nepřizpůsobí hloubce, kterou jim nabídl vrcholový zážitek. Stavy se musí přeměnit ve vlastnosti, a i když jsou stavy důležité, stupně jsou důležitější. Maslow předělal svoji hierarchii potřeb poté, co na sklonku života prodělal těžký infarkt a vrátil se ze svého setkání se smrtí. Hluboké osobní pochopení prožité zvnitřněním, mu umožnilo další posun jeho učení. Před vnímáním vrcholové zkušenosti jako cíle důrazně varuje. Stabilizovat tuto rovinu jako svůj stav je možné jen dlouhou a tvrdou prací. A tato osobní práce je do značné míry i psychoterapeutická, týkající se sebevýchovy a je i obecně vzdělávající. Duchovní zážitek nám neumožní vyhnout se růstu a vývoji, na kterém závisí trvalé duchovní uvědomění, jako takové. Platí zde slova Aurobinda. Evoluce se dá urychlit, ale přeskočit se nedá.

Psychospirituální terapie - vznik

Vystavěla jsem systém, který nazývám Psychospirituální terapie. Celý život se zabývám spiritualitou (a později vědou související se spiritualitou) a stejně tak se celý život zabývám osobnostním růstem, dynamikou individuačního procesu, psychologií a psychoterapií. Avšak v propojení s prožitkovou prací ve vnitřním světě a s využitím inteligence a paměti těla. Psýché/duše, tělo a duch by měly být v souladu, nelze některou z těchto částí vynechat.

Můj systém, který jsem vytvořila a s úspěchem ho používám, není postavený na uznávaném psychoterapeutickém výcviku. (A upozorňuji na to dopředu všechny své klienty). To jsem nicméně původně ale chtěla. Jsem člověk vědy a odbornosti uznávám, jenže mě to čtyřikrát (!!!) vyhodilo z oficiální psychoterapeutické cesty.

Poprvé když jsem chtěla jít na VŠ na psychologii a můj otec mi řekl, běž dělat něco pořádného, co tě uživí, a tak jsem šla na práva. (Spiritualita tenkrát vůbec nebyla povoleným tématem pro jakákoliv studia).

Podruhé, když jsem velmi záhy zjistila, že práva opravdu nejsou to, co cítím jako své poslání a od třetáku přemýšlela, jak zběhnout. Přesto jsem je dostudovala a v čase státnic jsem skládala zároveň přijímačky na psychologii. Udělala jsem je, ale byla těsně pod čarou…

Potřetí když jsem se vrátila po letech z ciziny a můj celoživotní mentor filozof, (který mě hodně naučil o kritickém myšlení a formoval mě v intelektuální západní tradici) mi řekl: „Kamilo ty a na psychologii? Tam nechoď, budeš tam se svojí spiritualitou nešťastná, je to postavené stále hodně na behaviorálních studiích. A protože mě to neskutečně táhlo stejně tak k humanitním oborům, šla jsem na kulturologii. Nepřestanu mu děkovat, protože jsem nemohla získat lepší interdisciplinární průpravu pro svoje komplexní studie nenáboženské spirituality, než mi tenhle obor a tenkrát skvělý panteon vyučujících nabídl.

Poslední čtvrtý pokus jsem udělala, když už jsem pracovala s lidmi a přihlásila se do nejmenovaného výcviku. Chtěla jsem být zodpovědná k mým klientům. Měla jsem odevzdanou přihlášku, poslaný motivační dopis a stanovený termín na pohovor. A pak jsem v přípravách na transpersonální konferenci, kterou jsem spolupořádala (a měla v ní panel věda a spiritualita) a souvisejících projektech potkala mladého kolegu psychologa a celá nadšená mu říkala, že chci jít do výcviku. Že se těším na práci se sny, (protože sny byly nezastupitelným vedením v mém individuačním procesu a analýza snů a konstelační metoda, kterou jsem v práci se sny postavila, patří dodnes k mým intenzivně používaným metodám), a že se ráda něco nového naučím. Úpěnlivě se na mě podíval a historie se opakovala: Kamilo ty a do výcviku? Tam nechoď. A řekl mi důvody, proč zrovna pro mě takhle cesta není. Měl pravdu. No nic. Tak jsem to zaklapla a na oficiální vzdělání v psychologické oblasti i přes všechny obtíže, které to nese, jsem rezignovala.

Tomu se říká být povolán na svoji cestu vyšší mocí:)). Trvalo mi, než jsem to pochopila.  a trochu mi to připomíná Jonášovu cestu v břichu velryby. On se sice vzpouzel svému po-volání a to já ne. Ale v podstatě jsem si vedla stále svou a snažila se mermomocí nastoupit do pro mě špatné lodi. A tak mě spolkla velryba a vyhodila na pobřeží, kde už žádné lodě ani školy nebyly. Ale byla tam velká knihovna, spousta zajímavého pro samostudium. A má velká studnice zkušeností z transpersonální oblasti, z „autosebezkušenostního“ výcviku v mém individuačním procesu, kterým se mi spustil při mém dvouletém pobytu v Číně, pokračoval úspěšně zvládnutou několikaměsíční psychospirituální krizí po návratu do Čech (popisuji na konci mé disertační práce), a který měl další významné etapy.

Proč? Kladla jsem si přeci jenom pak otázku. Mohla bych svůj systém přeci naroubovat na psychologické odborné formování a byla bych pak na stejné úrovni v diskuzích s dalšími psychology a psychoterapeuty. - Jenže bych také chtě nechtě „byla formovaná“. Těžko bych pak vytvořila další prožitkové a jiné metody, které jsem postupně rozvíjela, těžko bych dál pracovala tak eklekticky, jak jsem zvyklá. Musela bych následovat předepsaná pravidla. A nepostavila bych nikdy svůj systém tak, abych využila vše, co vím z oblasti spirituality.

Psychoterapeutická pravidla jsem se snažila od počátku dodržovat, ale s praxí si některé stavím podle toho, jak se mně osobně osvědčují v realitě. Mám své supervize, a také spolupracuji s některými psychoterapeuty, kde konzultuji, je-li potřeba.

Psychospirituální terapie - ingredience

Využila jsem tedy svých znalostí a propojila psychoterapeutickou část se spiritualitou, tzn. hlavně s prožitkovou prací ve vnitřním světě. Kulturologie byl interdisciplinární obor postavený na kulturní antropologii, takže jako antropolog jsem měla vždy blízko i k religionistice a čerpala jsem z velké studnice kulturně-historického materiálu a přímo jsem začlenila některé techniky do své terapie. Vycházím z práce Carla Gustava Junga a z analytické psychologie, zároveň ale i z psychoanalytické diagnostiky a z celé řady psychoterapeutických systémů. Také jsem navázala na prvky z rodinné terapie a rozvinula jsem transgenerační schéma, mapu, která dobře ukazuje na zátěže a opakující se vzorce a traumata v rodinných systémech, a jak už jsem zmínila z antropologických, religionistických a mytologických znalostí. Čerpám z vlastního dlouholetého individuačního procesu, prožitku psychospirituální krize na přelomu tisíciletí, celoživotní práce se sny a dvouletého sebezkušenostního výcviku v transformačních rituálech. Celý život se zabývám sny, a kromě jejich analýzy jsem vytvořila velmi nosnou konstelační metodu se sny v prožitkové práci s klientem. Využívám transpersonální přístup, prvky z art terapie a další. Tento systém se ukazuje jako velmi efektivní při práci s příběhem člověka a s traumatem a má u většiny klientů trvalé výsledky. Do budoucna se chystám předložit i výzkum na toto téma.

A tak jak se někteří psychologové po své vlastní ose učí začlenit spiritualitu do psychoterapie, a musí hledat a dovzdělávat se v oblasti spirituality, tak já jsem začlenila psychoterapii do spirituality a musela jsem hledat a dovzdělávat se v oblasti psychoterapie.  - Byť spiritualita není zatím uznaným oborem vně teologie. Ostatně tomuto tématu jsem se mu věnovala ve své disertaci (viz odborná publikační činnost) a nový obor nazvala spirituologií. A i tato část bude zapracovaná do mé postupně připravované další knihy.

Obě mé pracovní židle se skvěle doplňují a poskytují mi mnoho vzájemného obohacení a inspirace. Vlastní hledání a nepřetržité vzdělávání, kritické myšlení, invence a zároveň začleňování funkčních prvků z jiných systémů a propojování s tím, co se osvědčilo z tradičního a původního dědictví naší historie, jsou mým osobním garantem před mým svědomím, pro práci s lidmi i s texty.

Jak pracuji

Klienti chodí s různými problémy, tato témata v práci zohledňujeme, avšak terapie je vždy hlubinná a vždy se vztahuje k celému příběhu člověka. Vedu si podrobnou dokumentaci. V terapii pracuji dlouhodobě a systematicky, a přesto vnímavá k samotnému procesu, který se u každého vyvíjí individuálně. Protože jsou sezení v pozdějších fázích terapie často prožitková, trvají hodinu a půl. Jsou však jednou za dva týdny, aby člověk mohl dostatečně zpracovávat vše, co se otevře, a co probíhá. Mám vyzkoušeno, že dostatečné zpracování a pochopení osobního příběhu a přeskládání svého přístupu tak, aby člověk mohl jít životem dál a cítil se jak znovunadechnutý:) pro svoji další cestu, trvá okolo roku - roku a půl. Ukončujeme společným vyhodnocením naplnění záměru terapie. Kresby, které používám k diagnostice, které klienti průběžně kreslí, a na kterých se celý proces dobře zrcadlí, jsou výmluvným ukazatelem jejich osobnostní práce a vnitřní transformace. Pak někteří odcházejí a už mě dál nepotřebují a někteří zůstávají a pokračujeme v dalších vrstvách.

Psychoterapie kontra terapie

Dlouho jsem se na veřejnosti prezentovala pouze přes svoji práci v oblasti nenáboženské spirituality. Skutečnost, že nemám oficiální odborné formování v psychologické oblasti, mě držela zpátky, protože jsem často narážela na apriori devalvující a často i povýšený pohled psychologů nebo psychoterapeutů. Nedivím se časté nedůvěře odborné i části laické veřejnosti, sama jsem byla vždy velmi opatrná v alternativní oblasti. Rozumím tomu, že psychoterapeutické vzdělání a formování nese vědomosti a jistou garanci. A vím, že řada terapeutů skutečně nemá potřebný rozhled a jejich vidění je zúžené. Na druhé straně psychoterapeutické systémy se jen pomalu otevírají duchovní oblasti a prožitkovým spirituálním technikám a znám terapeuty, kteří jsou ve své práci velmi dobří. Povoláni svým příběhem a přirozeně dovedeni k práci s lidmi. A také vím, že jsou psychoterapeuté, kteří byli formováni příliš mladí, neprošli potřebnou osobní životní zkušeností, a stává se, že jejich intervence nejsou dostatečné.

Každopádně terapeutů z různých oblastí mimo oficiální psychoterapeutické výcviky je dnes mnoho. Jsou a budou. A je také pochopitelně i odlišná kvalita jejich práce. Jako slepé místo systému vnímám, že sami terapeuté, nechtějí-li volit klasické vzdělání a formování ve výcvicích, nebo pokud neměli ve svém životě šanci studovat ale už pracují s lidmi, nemají dnes dostupnou možnost na psychoterapeutické, kulturně historické a spirituální vzdělávací minimum. Nic takového tu zatím neexistuje. Doufám, že najdeme jako společnost časem řešení, které by vneslo do této oblasti možnost se dovzdělat a s tím i víc tolik žádaného kritického myšlení.

O terapii jsem se rozhodla na svých stránkách informovat, protože se domnívám, že propojení psychoterapie a naší duchovní stránky je dalším krokem na cestě osobnostního růstu. Upozorněním na tuto problematiku a informováním o vnitřních prožitkových technikách, a technikách práce s tělem, které jsou v alternativní oblasti používány, bych zároveň chtěla otevřít a podpořit dialog mezi psychoterapeuty a terapeuty, kteří stejně jako já nejsou formováni, ale do osobnostního rozvoje přinášejí z mého pohledu důležité podněty.