Iniciační scénáře smrti a znovuzrození mají obdobnou stavbu jak na individuální, tak na kolektivní úrovni. Na pandemii, která naši společnost postihla, se můžeme dívat jako na kolektivní iniciační rituál přechodu. Cestu k dospělosti naší kultury.
Původní rituál přechodu se týká zásadní změny v životě, (puberta, porod, sňatek, smrt) zejména iniciace puberty byla vždy velmi důležitá a pro zdravé fungování společnosti nepostradatelná. Tento obřad odděluje dvě životní období, jedinec je uváděn do nového postavení, připravuje se na novou životní úlohu a stává se pak právoplatným členem společnosti. Každý iniciovaný musí přizpůsobit své osobní i sociální chování.
Třemi obecnými složkami iniciačního rituálu (jak už nám popsal na počátku 20. stol. antropolog A. van Gennep) jsou: o͟d͟l͟o͟u͟č͟e͟n͟í͟ - opuštění dosavadního řádu, spojené se symbolikou smrti a soumraku. P͟o͟m͟e͟z͟í͟ – liminalita práh, kdy dochází k rozložení v chaosu. Přináší zkoušky, tajemství, změněné stavy vědomí, pobyt v hájemství smrti (v případě např. iniciace puberty i fyzické smrti, protože se může stát, že neofyt v průběhu zkoušek zemře) a skrytý růst. Poslední fáze p͟ř͟i͟j͟e͟t͟í͟, tedy návrat a znovuzrození, opětovně integruje jedince do své kultury.
Moderní společnosti přechodové rituály, které jsou tolik nutné k dosažení sociální a duchovní zralosti člověka, vytěsnily. Jedna z velkých bolestí naší kultury je absence rituálu přechodu do dospělosti, a tak tu máme velké množství lidí, kteří neprošli sociálním porodem. Setkáváme se s matkami či otci, kteří peskují své dospělé děti a mají pocit, že jim mohou mluvit do konce života do všeho, protože jsou to přeci jejich děti a jejich pravda je tou jedinou možnou. Dalším velkým problémem, který přinesla liberální výchova, jsou rozmazlené děti. Rodiče jim v dobré víře umetali cestičky, nebo dělali spoustu věcí za ně a nevystavili je dostatečné, věku adekvátní frustraci, takže se nenaučili čelit obtížím a překonávat je a být přirozeně aktivní na své cestě. V dospělosti pak zůstávají v dětském modu a mají úplně vybitého vnitřního bojovníka. A našli bychom řadu dalších aspektů, co nedokonaný sociální porod nese (termín od dvojice průkopníků rodinné terapie Chvála-Trapková). V původní společnosti by kmen daného rodiče zavrhnul. V naší kultuře zatěžujeme vinou dítě a ani si dost dobře neuvědomujeme, že na takové chování rodič nemá právo. Že neplní svoji výchovnou roli, kde finální fází je vypuzení dítěte z dělohy rodiny do samostatnosti a že podobný typ výchovy je zneužíváním dítěte.
V transformaci, kterou procházíme jde na kolektivní úrovni o stejný proces. O přechod naší, v řadě ohledů, infantilní kultury do dospělosti. Se všemi právy i povinnostmi, které skutečná dospělost nese. Archaické myšlení důsledně trvá na přesvědčení, že není možné změnit nějaký stav bez toho, aniž bychom ho předtím neuvrhli do chaosu a zcela nezničili. I v tomto případě můžeme poukázat na tři fáze:o͟d͟l͟o͟u͟č͟e͟n͟í͟ globální virovou nákazou došlo k rozrušení dosavadního řádu, celá společnost a roztočené kolo neomezeného ekonomického růstu a drancování planety se zastavilo a na horizontu je soumrak. Svět konzumní dětsky narcistické společnosti, se svými egem pohlcenými vůdci, nezodpovědné k okolnímu světu, nevědomé co do potřeb duše, bez znalosti kosmogonie (duchovního příběhu dané kultury) a možnosti kolektivního spirituálního bytí ve světě, se hroutí. S p͟o͟m͟e͟z͟í͟m͟ přichází chaos, temnota, kdy nevíme, co bude dál. Zkoušky, jimž jsme vystaveni nás vedou do labyrintu, kde hledáme cestu. Pobýváme v hájemství smrti, kde někteří umírají i fyzicky a dochází ke zničení osobního i kolektivního na mnoha úrovních. Zároveň se otevírají nové cesty, klademe si otázky, objevujeme nové nástroje, přichází uvědomění si propojenosti a kolektivních meditací, zodpovědnosti a diskuzních fór, ptáme se po kosmogonii, našem společném příběhu a jsme také zároveň v podprahovém růstu, který může přinést plody mnohem později. Poslední fáze p͟ř͟i͟j͟e͟t͟í͟ nás bude teprve čekat.
Uvidíme, jestli dokážeme využít transformační potenciál. Jestli se diskuze ve veřejném prostoru prohloubí a zdali se naše společnost stane vědomou na duchovní úrovni a zodpovědnou na úrovni ekonomické, ekologické a sociální. Jestli dospějeme a ve svých tělech prožijeme symbolismus vítězství a znovuzrození. Nebo padneme ve zmaru poškozeného a zlomeného dítěte. Nejpravděpodobnější scénář, z mého optimistického pohledu, bude uvíznutí po nějakou dobu v přetrvávající liminalitě a postupný nárůst kolektivních psychických energií, který nás v konečném důsledku do dospělosti kvantovým skokem vynese.
foto: Kamila Němečková