Do neděle je k vidění film Moudrost traumatu, o kterém jsme na konci září besedovali v kině Přítomnost, a který nabízí jeden z cenných pohledů, jak se můžeme na trauma dívat. Navázala bych z pohledu tématu, kterému se celoživotně věnuji.
Naše společnost je traumatizovaná jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni společnosti. V psychologii se mluví o tabuizaci úzkosti, která dosáhla alarmující hladiny, a stejně tak alarmující je rozšířený pocit opuštěnosti. Nikdy dříve se lidé necítili tak oddělení jeden od druhého jako dnes. Deprese, úzkosti, poruchy agresivity, panické a další ataky ukazují na místo, kde máme v mainstreamovém přístupu slepou skvrnu, ukazují na kolektivní trauma, jímž je trauma ze ztráty spirituality, smyslu, hodnot.
S postupným nárůstem dominance materialistického paradigmatu jsme ztratili vztah k vnitřnímu světu, odložili jsme jako společnost spiritualitu, nezbylo pro ni místo. Zbavili jsme se duše a ducha. Se ztrátou posvátného jsme ztratili mnohé, rituály, které nám umožňují posun do další etapy života, které nám pomáhají uvědomit si skrz své tělo mystérium zrození a smrti, přestali jsme dávat důraz na prožitek a prožívání v komunitě a zapomněli jsme na celou velkou oblast s tím související. Když přijde společnost o hodnoty, když ztratí etickou páteř, tak se rozpadá.
Namísto hledání řádu věcí, zralosti a moudrosti jsme zbožštili peníze, konzum a moc. V obecné rovině panuje ve společnosti chaos, strach a zmatenost. A tak se mohlo stát, že jsme zaměnili vzhlížení k síle hrdinů a moudrých, kteří vždy táhli a inspirovali společnost za svéhlavost a sebestřednost malého dítěte, které dupe nožičkama a řve já chci. Ano navzdory všem. Ale také bez zodpovědnosti ke všem. A to není odvaha, která je nonkonformní, to je pocit omnipotence, které dítě v tomto věku má, zodpovědnost vzít ještě neumí. Když mám stejně tak tátu, nebo mámu, kteří si dělají, co chtějí a nerespektují mě, když neprojdu sociálním porodem do dospělosti, protože mě původní rodina stále drží v dítěti, budu vzhlížet k politikovi, který mi toho mého rodiče zazrcadlí, a následně se stanu buď tím, kdo je dalším z těch uřvaných a sebestředných vyžadujících podrobení, nebo budu v oběti, která je fascinovaná tím, co pro mě znamená síla. Když nevím nic o stupňovitosti vnitřního růstu, tedy kultivaci duchovní stránky, protože přeci všichni mají svou pravdu, když je možné krást bez postihu a z nejvyššího postu povýšit mstu a zlo směřované k druhému a své vlasti na běžně používané prostředky a zase bez postihu, když ani žádné metahodnoty, které přesto společnost drží zevnitř neexistují, pak se stane vyhoření z bytí a pocit bezmoci epidemií.
Psýcha člověka, který je součástí společenského superorganismu považuje za velké nebezpečí ztrátu vědomého vztahu ke světu a ztrátu energie v důsledku ubíjejících vazeb a stagnace. Chybí nám nová kosmogonie, tedy velký příběh kultury, který člověka zároveň ukotvuje, zařazuje a nese. Starý příběh už dosloužil a nový se teprve začíná tvořit spolu s přicházejícím postmaterialistickým paradigmatem. Moudrost traumatu je v tom, že organismus jak na úrovni jednotlivce, tak i na úrovni superorganismu společnosti tlačí na sebetranscendenci a uzdravení a v optimálním případě na vyvinutí řádu vyššího stupně.
Naše bolesti, úzkosti, postraumatické stavy, kdy nám není dobře vedou k hledání východiska. Přichází čas, abychom mohli započít kolektivní léčbu. Jak nebýt nadále nevědomými a tím i bezbrannými. Na osobní úrovni jde o snahu porozumět svému příběhu, rozplést transgenerační vzorce a životní scénáře, pochopit kde se odehrálo mé trauma a jaký má na mě vliv a vzít kontrolu nad svým životem. Na kolektivní úrovni jde o vytvoření nové mapy, protože ta stará byla pouze horizontální. Ve škole nám zapomněli říct, že pohled na svět, který se učíme, je jen mapou, a to ještě značně nedokonalou. V roce 2015 významný kognitivní neurolog Mario Beauregard a dalších sto vědců apelovali na materialistickou vědu aby nebránila otevřenému studiu vědomí a poukázali na skutečnost, že existují další, nefyzické roviny skutečnosti, a že vědci by se neměli bát zkoumání spirituality a spirituálních zkušeností, neboť představují ústřední aspekt lidské existence.
A tak o tom zas příště a pokud ještě stihnete mrkněte na film, který nám do Čech přinesl Zdeněk Weber a nadace plné vědomí. Je vedený v horizontální rovině, ale je významný skutečností, že téma traumatu srozumitelně přináší do našeho kolektivního vědomí.